7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Červencová monarchie – období vlády Ludvíka Filipa. Nazvaná podle měsíce, kdy revoluce smetla vládu přímé linie restaurovaných Bourbonů a nahradila ji mladší orleánskou větví. Měšťácký král Ludvík Filip (Hruška – podle tvaru lebky) přispěl k utváření příznivých podmínek pro naplnění průmyslové revoluce a vládu vysoké buržoazie. Neusnadnil však převažující střední třídě přímo se podílet na politické moci. Vládu ohrožovaly jak první projevy stavovského hnutí dělnictva (Lyon, Paříž v letech 1831, 1834), tak pokusy o legitimistické royalistické povstání (Vendée r.1832), resp.bonapartistická povstání (Ludvík Napoleon v letech 1836, 1840).

Počátky orleánské vlády byly spojeny s podporou belgické revoluce a sympatiemi pro Polsko. Spolupráce v evropských otázkách s Velkou Británií byla zhoršena soupeřením v Egyptě a sňatkem španělské infantky Luisy (1846) s královým mladším synem. Monarchie padla během revoluce r.1848.

ŠPANĚLSKO – občanská válka 1833-1840

Po proběhlé transformaci pozemkového vlastnictví – 1820-1823 (celonárodní význam pozemkových reforem – ze sociálního hlediska znamenala transformace ekonomické oslabení starých stavů – duchovenstva, šlechty a obcí; počítala s definitivním nahrazením staré stavovské společnosti společností novou, třídní; vhodným státním zásahem měla být poskytnuta půda zemědělským bezzemkům; z hlediska ekonomického umožnila reforma obdělávat půdu, se kterou její bývalí majitelé neměli žádné záměry; z politického hlediska reformy umožnily vytvořit novou vrstvu vlastníků, kteří měli zájem na zachování režimu; transformace znamenala nezbytnou agrární reformu, která však byla provedena špatně; dovedla rolníky na jihu ještě k větší chudobě a zároveň vytvořila nové boháče – kteří na dlouho ovládli politickou scénu – tato nová latifundistická buržoazie, vzdálená půdě a usídlená v Madridu se postupně spříznila s rodovou šlechtou), zůstali rolníci na jihu neuspokojeni ve své touze po půdě, v hornatých a venkovských krajích na severu narůstala absolutistická opozice, která rozpoutala dlouhou a krvavou občanskou válku trvající sedm let = 1.karlistická válka 1833 – 1840). Za pozornost stojí dopad konfliktu na široké rolnické vrstvy, které chtěly zachování svého tradičního způsobu života (Bůh, vlast, král, privilegia) a které byly během války za nezávislost přivedeny k drsnému životu v odboji. Hlavními oporami karlismu se staly Baskicko, Navarra a hornaté kraje jižně od dolního Ebra. Přestože byla karlistická odbojnost jakožto rolnický fenomén rozšířena po celém španělském venkově, směrem k jihu slábla. Samotná válka proběhla ve třech fázích.

V první fázi se zorganizovaly armády obou stran, vyčistila svá území od nepřátel a opevnily se – od 1.10.1833, kdy infant don Carlos přijal titul krále španělského a jeho přívrženci se vrhli do boje, až do 23.7.1835. kdy zemřel generál Zumalacárregui, velký organizátor karlistické armády.