7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Děkabristé nespatřovali v lidových masách spojence v boji proti samoděržaví, ale objekt své revoluční osvoboditelské mise. Sami převážně šlechtici, považovali se za první a jediné skutečné mluvčí Ruska. Nejméně patrné byly stavovské předsudky v organizaci Sjednocených Slovanů, kteří šli ve svých politických plánech dále než ostatní tajné spolky. Mezi členy této organizace převažovali zchudlí šlechtici, často bez půdy a rolníků, patřící spíše formálně než fakticky ke šlechtě. Z pozdějšího vyšetřování je zřejmé, že Sjednocení Slované vedli aktivní politickou agitaci a ve srovnání s ostatními děkabristy měli mnohem větší spojení s masou vojáků v jednotkách, kde sloužili. Požadavek zrušení monarchie a nevolnictví považovali za zcela samozřejmý. Z jejich řad se hlásilo nejvíce dobrovolníků k atentátu na cara.

Sjednocení Slované jsou v rámci děkabristického hnutí pozoruhodnou složkou i tím, že se ve svých politických plánech snažili řešit nejen sociální, ale i národnostní problémy své doby. Jejich vize federace slovanských republik (mezi nimiž nacházíme i Čechy a Moravu) byla sice nereálná, odráží však odpor k nacionálnímu útisku. Tento motiv v jejich programu byl do značné míry ovlivněn těsným stykem s polským revolučním hnutím. Revoluční spolupráce Rusů a Poláků ve spolku Sjednocených Slovanů je příkladem jednoho z pokusů o řešení rusko-polského vztahu. Ovšem na zcela jiném základě, než jak si řešení polské otázky představovala carská vláda.

Na počátku 20.let měly tajné děkabristické organizace několik set členů. Přestože měla vláda o existenci tajných spolků řadu zpráv, o jejich skutečném rozsahu a programu se dozvěděla velmi málo a příliš pozdě.

Na své inspekční cestě do jižních oblastí car Alexandr I. v listopadu 1825 náhle zemřel. Smrt cara byla pro tajné spolky signálem k povstání, neboť již předtím bylo dohodnuto zahájit povstání v okamžiku smrti cara, ať již zemře přirozenou smrtí, nebo násilně. Příhodnou situací pro povstání byla okolnost, že ani nejvyšší státní hodnostáři neznali tajnou dohodu, podle níž se nástupcem Alexandra I. měl (proti tradici) stát mladší z obou carových bratří – Mikuláš. A tak po zprávě o smrti cara bylo obyvatelstvo i vojsko vedeno k přísaze věrnosti Konstantinovi a hned vzápětí, když přišly z Petrohradu příslušné instrukce, se konala nová přísaha Mikulášovi.

Této nejistoty a vládního zmatku využili děkabristé k povstání. 14.prosince (rusky děkane – odtud děkabristé) 1825 vyvedli revoluční důstojníci pod záminkou zachování věrnosti Konstantinovi část svých pluků na Senátní náměstí v Petrohradě, aby donutili senát k vyhlášení ústavy a politických svobod. Avšak vojenský velitel povstání plukovník Trubeckoj selhal a na Senátním náměstí se neobjevil. Mezi povstalci panovala bezradnost a nerozhodnost a sami vojáci se teprve v průběhu událostí matně dovídali o smyslu toho, co se děje.