7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Počátky národně-osvobozeneckého hnutí

Ocitáme se na počátku roku 1820, Napoleon je poražen a Vídeňský kongres navrátil Evropu a s ní i Itálii přibližně do stavu před rokem 1789. Na trůn usedli staronoví panovníci, kteří si přejí návrat společnosti do stavu před rokem 1789, ovšem jejich poddaní se velmi změnili. Francouzská revoluce a po ní i Napoleonova nadvláda znamenala tak hluboké změny v životě a myšlení obyvatel Itálie, že už nebylo možné je navrátit zpět. Byli zpřetrhány staré feudální vazby a místo nich se vytvořili nové revoluční, moc církve byla podkopána. Celý italský národ zatoužil být opět jednotný a svobodný.
Jak vlastně Itálie prožívala francouzskou revoluci ? Již od dob Caesarových si byla tato dvě území velmi blízká, a to nejen geograficky, navzájem se v různých historických etapách ovlivňovali kulturně a politicky. I velká francouzská revoluce měla v Itálii svůj ohlas. Poprvé se objevily myšlenky na sjednocení a osvobození Itálie z cizí nadvlády, které mělo jít ruku v ruce se svržením vládnoucích feudálních vrstev a tvorbou nové svobodné společnosti. Ideály svobody, rovnosti a bratrství se dala nejsnáze ovlivnit nejmladší generace, především studenti se zapojily do povstání a vzpour, jež proběhli v letech 1794-1795 v mnoha italských městech. Tito mladíci byli většinou ve svých názorech silně ovlivněni jakobínskými názory a k „sesterské“ Francii vzhlíželi jako k osvoboditelce. Jejich nadšená, ale i nepřipravená povstání byla do jednoho brzy krvavě potlačena. A jejich vůdcové byli exemplárně popraveni pro výstrahu ostatním, neboť strach vládnoucí vrstvy z revoluce byl příliš velký, než aby si mohla dovolit riskovat v této těžké době jakýkoliv odpor, který pro ní znamenal potenciální nebezpečí revoluce.
Revoluce už ovšem částečně na italské území vstoupila, neboť Korsiku, ostrov italský tradicemi a jazykem, Janovská republika roku 1768 prodala Francii. Na ostrov se po roce 1790 začali stěhovat italští osvícenci, aby zde začali spřádat své plány k osvobození Itálie. Významnou osobností mezi nimi byl Filippo Buonarotti, potomek Michelangela, který zde založil Korsické vlastenecké noviny. Ty můžeme považovat za první noviny risorgimenta, hnutí za osvobození a sjednocení Itálie. Po anexi Savojska a Piemontu francouzskou armádou se Buonarotti se svými druhy přesunul na kontinent, dokonce zde ve službách Francie zastával funkci komisaře. Zanedlouho se zdálo, že by se sny o nové vlasti měli vyplnit. To když nastoupil Korsičan Napoleon Bonaparte ve Francii k moci. Jeho velkolepé italské tažení vzbuzovalo obrovské naděje v řadách italských vlastenců a ti mu to dávali také jasně najevo. Napoleon byl všude nadšeně vítán jako osvoboditel a také jeho armáda mohla počítat se stoprocentní podporou obyvatel. Brzy po Napoleonově italském vítězství vyvstala otázka, jak se bude Itálie vyvíjet dále. Za tímto účelem byl roku 1796 v Miláně vypsán konkurs: Jaký typ vlády by nejlépe přispěl k blahu Itálie? Zúčastnila se ho řada významných osvíceneckých osobností z celé Itálie i Francie. Návrhy budoucího uspořádání se pohybovali mezi jednotnou republikou a federací. Zanedlouho v letech 1797-98 opravdu první republiky vznikly: Republika Cisalpinská, R. Ligurská, R. Cispadánská, R. Římská a R. Parthenopská. V očích Italů vzbuzovala hlavně Cisalpinská r. naději na budoucí jednotu i když byli všechny prakticky podřízeny Napoleonovi, který jakékoliv samostatné jednání nepřipouštěl.
Na jaře 1799 byli Francouzi z Itálie vytlačeni a celé území se navrátilo pod nadvládu Rakouska a když Napoleon znovu roku 1800 podnikl protiofensivu na Apeninský poloostrov, již nesliboval nezávislost a svobodu, ale mír, klid, fungující státní správu a prosperitu. Západní pobřeží připojil přímo k Francii, na východě vzniklo Italské království a na jihu Království Neapolské a Království Sicilské (viz obrazová příloha), všechny přímo podřízené Napoleonovi. Na trůn usedli jeho blízcí příbuzní, čímž si Napoleon pojistil jejich poslušnost. Takto zůstala Itálie rozdělena až do Napoleonova pádu, kdy se zhroutil i systém italských království, závislých na Francii a její moci. Lze říci, že obyvatelstvo, jež před 20 lety bouřlivě oslavovalo osvobození Itálie Francouzi, nyní stejně horlivě vítalo intervenční vojska Rakouska, Anglie a Ruska.
Hodnocení této epochy italských dějin nelze vidět černobíle, Napoleon sice za své vlády vybíral na celém území Itálie obrovské daně na podporu svých vojsk, čímž dusil rozvoj domácího podnikání a obchodu. Stejný důsledek mělo i zavedení kontinentální blokády. Zároveň Napoleon svou absolutní mocí dusil sebemenší zárodky snah o samostatnost, po které jistě mnoho Italů zatoužilo, zásluhu na tom měla především jeho tajná policie. Kladů na jeho vládě najdeme ovšem také více. V první řadě to byl Code Napoléon, zavedený ve všech oblastech Apeninského poloostrova, který přinášel Italům nesmírná osobní práva a svobody. Nový zákoník přispěl velkou měrou k vytvoření nové italské občanské společnosti. Zvláště pro zaostalé oblasti, kde prakticky ještě ani nezačali osvícenecké reformy znamenala tato nová situace určitě šok. Bez významu neskončilo ani krátké období částečně samostatných republik, během jejich krátké existence se podařilo prolomit regionálnost oblastí a města zjistila, že je možno utvořit větší celky, aniž by si navzájem překážela. Za zmínku jistě stojí i to, že se během krátké doby stačilo vytvořit i základní politické povědomí národa, začali probíhat politické diskuse a vznikly i zárodky moderního novinářství.