7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Po povstání v r.1825, když se v kasematech Petropavlovské pevnosti znovu vraceli k příčinám svého rozchodu s carismem, děkabristé správně říkali, že „byli dětmi dvanáctého roku“. Obrana Ruska a vítězné tažení Evropou je přiváděly k přesvědčení, že ruský národ, který (jak to chápali) osvobodil Evropu, si vydobyl právo, aby i sám byl zbaven nesvobody. Sám car tyto iluze podporoval. Ještě roku 1814 v Paříži Alexandr prohlásil: „S boží pomocí bude nevolnictví zrušeno ještě v době mé vlády“.

V kruzích pokrokové inteligence sídelního Petrohradu setkávali se mladí důstojníci se stejnými názory a stanovisky. Francouzská revoluce byla sice již minulostí, ale část ruské inteligence žila idejemi Rousseaua a Voltaira více než v devadesátých letech 18.století.

Ruské pokrokové společenské hnutí, uvedené do pohybu událostmi předchozích let a navazující i na ideje A.N.Radiščeva a jeho okruhu, bylo si vědomo svého příbuzenství s osvobozeneckým bojem v ostatních evropských zemích. Názorně to mino jiné dokládá i dobová solidarita s akcemi evropských tajných společností.

Zcela zvláštní postavení v tehdejším Rusku přivádělo mladé důstojníky k přesvědčení, že armáda, která zachránila zemi před pokořením, je povolána osvobodit Rusko i zevnitř. Již v roce 1816 vznikl Svaz spásy, který se o dva roky později s novým programem objevuje pod názvem Svaz dobročinnosti. Radikalizace hnutí vedla k tomu, že r.1821 byl tento spolek rozpuštěn, aby bylo možno zbavit se části málo radikálních členů. Ze základního kvádru pak vznikly v témže roce v Petrohradě a na Ukrajině (mezi důstojníky II.armády) dvě tajné revoluční politické organizace, tzv. Jižní a Severní spolek. S Jižním spolkem, působícím na Ukrajině, splynula v r.1825 další tajná organizace – Sjednocení Slované.

Politický program těchto organizací a s tím související taktické plány byly nejednotné a teprve v předvečer povstání došlo k jistému sblížení stanovisek obou těchto společností. Různě byla posuzována otázka, zda Rusko má být republikou, či konstituční monarchií. Rozpory panovaly i ve formě zrušení nevolnictví a rozsahu přídělu půdy, který mají rolníci dostat.

Radikálnější a republikánská stanoviska převládala především v Jižním spolku, kde nejvýraznější osobností byl plukovník P.I.Pestěl , autor tzv. Ruské pravdy, která byla projektem ústavy budoucího Ruska. Pestěl navrhoval republikánské zřízení. Vrcholným zákonodárným orgánem mělo být „Národní veče“ (shromáždění), volené (bez majetkového censu) občany, kteří dosáhli 20let. Výkonná moc měla být svěřena pětičlenné vládní dumě. Zároveň přiznávala Ruská pravda všem národům říše v budoucí republice stejná práva. Lid měl být osvobozen z nevolnictví „shora“, osvícenými vládci země. Šlechta se měla „navěky zřící odporného privilegia vládnout nad jinými lidmi“.