7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Restaurace Itálie

Rozhodnutím Vídeňského kongresu se Itálie zhruba navrátila, alespoň co se týče zeměpisného uspořádání státních celků, ke stavu před francouzskou intervencí. I když byl částečně zjednodušen, byl oproti uspořádání během Napoleonovi vlády nesmírně složitý. Celý poloostrov byl opět rozdroben na mnoho menších království či miniaturních státečků. Podle principu legitimity se tedy vytvořili tyto státní celky: (viz obrazová příloha)
Severní Itálie: Sardinské království zahrnující Piemont, Sardinii a někdejší Janovskou republiku. Vlády se zde ujal Savojský rod.
Lombardsko-benátské království, které se stalo součástí Habsburského státu. Císařskou moc zastupoval místokrál.
Parmské vévodství a knížectví Lukka získala vdova po Napoleonovi Marie Louisa. Po její smrti měli toto území získat Bourboni, což se roku 1847 stalo.
Modenské vévodství bylo navráceno rodu Este.
Střední Itálie:Toskánské velkovévodství připadlo Habsbursko-Lotrinské dynastii.
Církevní stát byl obnoven pod vládou papeže.
Jižní Itálie: Království obojí Sicílie získali zpět Bourboni.

Z uvedeného seznamu je zřejmé jak důsledně byla restaurace na Apeninském poloostrově provedena. Tedy až na dvě výjimky – Benátskou a Janovskou republiku, které měli na svou restauraci největší právo, alespoň podle svého stáří, ovšem jejich vnitřní slabost a krize jim to znemožnila. Velmoci na vídeňském kongresu by těžko umožnily vznik samostatných a nezávislých republik, jakýchsi ostrůvků svobody, jež by se do budoucna mohli stát zdrojem revolucí a odporu.
Staronová vládnoucí vrstva dobře pochopila, že na nové situaci, jaká vznikla za francouzské okupace, lze asi těžko něco změnit. Bylo by nemožné vymazat z paměti hluboké změny, které zde zůstaly na skladbě společnosti, ve vztazích mezi lidmi a třídami. Zásluhu na tom měl především Code Napoléon, který byl na okupovaném území i v podřízených královstvích brzy zaveden. Většina panovníků si počínala velmi obezřetně při odvolávání zákoníku a nahradila jej pouze jeho blízkou kopií, která společnosti dobře vyhovovala. Jediný, kdo se odvážil zcela se navrátit k původnímu nepřehlednému a zaostalému zákonodárství, byl Piemont.
Politická restaurace tedy nebyla možná, ovšem nic nebránilo v restauraci hospodářské. A tak se spolu s původními hranicemi začínají zvedat staré celní přehrady a to i uvnitř vlastních států. Toto uspořádání bránilo hospodářskému a obchodnímu rozvoji všech území a zvláště těžce je nesli rozvinutější oblasti Lombardie, Benátska a Ligurska. Zde se začala šířit nálady proti vládcům, jež měli brzy za následek i vzpoury. Dalším důvodem k nespokojenosti obyvatel byla i jakási polovičatost politiky panovníků, která kolísala mezi reformním a tradicionalistickým pojetím společnosti. Nespokojenost v řadách obyvatel neustále rostla a bylo jen otázkou času, kdy dojde k prvním vážnějším konfliktům.
Vedoucí silou připravující povstání proti staronovým pořádkům se stali tajné spolky, které působily po celé Itálii a jejichž cílem byla nezávislost Itálie a tvorba ústavy. Lze je označit za první organizace usilující o samostatné vnitřní osvobození Itálie bez zahraniční podpory. Tyto sektářské spolky začaly vznikat kolem roku 1807, jejich členy se stávaly většinou armádní důstojníci, ale i příslušníci buržoazie, či duchovenstva. Podle pevného řádu se příslušníci dělili podle stupně zasvěcení a podle svého původu na více skupin. Na severu byla nejvýznamnější Adelfia, kde působil i Filippo Buonarotti, v Neapolském království to byla Karbonářská společnost a v Papežské státě působila společnost Guelfia. Jako tajné společnosti se nemohli opírat o velkou podporu prostého lidu, spíše se ve svých myšlenkách upírali k revolucím provedeným s pomocí armády, ke kterým by se lidé postupně přidávali. A ačkoliv jejich členská základna byla celkem úzká, povedlo se mnoho povstání rozpoutat, ovšem všechna byla v krátké době poražena. Hlavním důvodem nebyla síla protivníka, ale vnitřní slabost těchto povstání, neshody mezi jejich představiteli a vůdci ohledně budoucího postupu a vývoje.
První z těchto povstání propuklo 1. července 1820 v Nole v Neapolském království, poté co se donesli zprávy o revolučním povstání ve Španělsku. Rychle se šířící revoluce brzy dospěla až do hlavního města, kde byl Ferdinand IV. donucen odstoupit a přísahat na španělskou ústavu. Nové demokratická vláda ovšem netrvala dlouho, už v roce 1821 byl vypraven expediční sbor z Rakouska, který bez větších potíží obnovil cestu k restauraci. Podobný průběh mělo i důsledněji připravené povstání na severu v Piemontu, jeho základní požadavek byla španělská ústava a obnovení Království horní Itálie. Hlavní váha akce tentokrát ležela zcela na armádě, která ale neměla dostatek sil přimět panovníka ke splnění požadavků. Vše nakonec vyřešil zásah rakouského vojska podepřený zásadami Svaté aliance. Porážka karbonářských povstání znamenala dočasné vítězství restaurace, potlačení národních a revolučních snah. Vůdci povstání byli uvězněni nebo emigrovali, aby si zachránili životy. Svým způsobem se Itálie proměnila na určitou dobu ve stojaté vody. Nečinnost, ale nemohla trvat věčně, vždyť většina lidí, ať vzdělaných či ne, byla v opozici. Významnější lidé revoluci očekávali a viděli v ní jediné řešení italské situace. I Stendhal ve svých Procházkách po Římě píše: „ Nemyslím, že je to utopie, když tvrdím, že se v Itálii v letech 1840-45 rozpoutá revoluce.“