7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Nová vlna odporu

K další vlně bouří došlo v Itálii až po několika letech a opět byla ovlivněna zahraničními událostmi. Tentokrát francouzskou červencovou revolucí, při níž se na trůn dostal nový liberální král Ludvík Filip. Opět svitla naděje Itálie, opět se probudilo mohutné vlastenecké a protifeudální hnutí. Nové povstání se odehrálo v Papežském státě a okolních středoitalských vévodstvích. Začalo 5. února 1831 v Bologni, kde obyvatelé donutili papežského legáta složit svou moc do rukou prozatímní komise. V Modeně byl František IV. zbaven vlády 9. února a pak už se povstání rychle rozšířilo Parmy, Romagne, Mark a Umbrie. Na osvobozených územích byla utvořena vláda Spojených italských provincií se sídlem v Bologni. Proti ní zasáhlo Rakousko a v březnu byl znovu obnoven pořádek a klid ve všech provinciích. Na vině porážky je opět vnitřní nejednota v revolučním hnutí, rozpory nastali mezi příznivci republiky a umírněnějšími představiteli, mezi starší generací revolucionářů a mladšími karbonáři i mezi samotnými hlavními městy provincií.
Revoluce ovšem nezůstala bez výsledků. Italové totiž poznali určitou změnu poměrů ve velmocenském uspořádání Evropy. Po nové francouzské revoluci se totiž rozjiskřili neshody mezi liberálními velmocemi Francie a Anglie na jedné straně a legitimistickými mocnostmi Rakouska, Ruska a Pruska na straně druhé. Toto oživení sporů znamenalo velkou naději na budoucí sjednocení a nezávislost Itálie za podpory některé velmoci. Středomoří totiž představovalo oblast zájmu všech mocností a bylo ohniskem sporů mezi nimi. Kdyby toho dokázala Itálie využít nebyla by národní jednota nereálná. Své kořeny mezi intelektuály zapustila především teorie, podle které by při sjednocení Itálie bylo Rakousko odškodněno za své ztráty ziskem tureckých území na Balkáně. Praxe byla ovšem odlišná, většina území zůstávala loajální Rakousku, pouze Sardinské království, kde vládla jediná ryze italská dynastie, dokázal nové situace využít ve svůj prospěch. Důsledně prováděl expanzní politiku a tím dosáhl růstu svého vlivu v Itálii. Na to následně reagovalo i risorgimento a Piemont se stal hlavním centrem národně-osvobozeneckého hnutí.
Hlavní představitelé risorgimenta

Giuseppe Mazzini a Mladá Itálie

Janovský rodák Giuseppe Mazzini (1805 –1872) je jedním z nejvýznamnějších představitelů risorgimenta. Svou působností do něho vnesl nový rozměr, prokázal hodnotné vlastnosti morálku, čestnost a smysl pro spravedlnost, jež předchozí představitelé často postrádali. Právě pro tyto vlastnosti si brzy získal obdiv a respekt i u svých oponentů a díky tomu se ocitl na vrcholu boje proti nesvobodě a útlaku. Velkou část života strávil Mazzini v emigraci v Londýně, či Marseille. Zde také roku 1831 zakládá časopis Mladá Itálie a stejně pojmenovanou organizaci, jež částečně navazuje na tradici sektářských společností. A to jak strukturou, ale i programem. Akční program sepsal sám Mazzini v červnu 1831, jeho hlavním cílem bylo vytvoření jednotné demokratické italské republiky. Jedinou možnost, jak toho dosáhnout viděl Mazzini v povstání, jemuž by předcházela osvětová a výchovná kampaň po celé Itálii. Pro tuto činnost získal Mazzini velké množství příznivců, například v Miláně měla Mladá Itálie v letech 1833-35 na 3000 členů.
Mazzini věděl dobře z minulosti důvody porážek minulých povstání a pokoušel se jim ve svých snahách vyvarovat. Především se snažil zajistit podporu širokých vrstev společnosti. Tuto otázku dává Mazzini do souvislosti s řešením sociálních problémů společnosti, což by zajistilo podporu chudších obyvatel. Ovšem byl zásadním odpůrcem socialistických myšlenek a jakýchkoliv zásahů do vlastnictví. To byl také jeden z důvodů, proč se Mazzini rozešel s Garibaldim, jenž byl spíše levicově založený.
Mladá Itálie měla značný ohlas nejen v Itálii, ale i v ostatních evropských zemích, kde žili utlačované národy. V celé Evropě začali vznikat podobné organizace, byly to například Mladé Polsko, Mladé Švýcarsko, Mladé Německo a Mladé Španělsko, jež posléze Mazzini roku 1834 sjednotil v Mladou Evropu. Tím se snažil vytvořit jakousi Svatou alianci národů, která by se stala protiváhou k Svaté alianci panovníků a měla pomoci utlačovaným národům ke svobodě.
V letech 1833 a 1834 proběhli v Piemontu a Savojsku spiknutí, jehož se aktivně zúčastnili i příslušníci Mladé Itálie. Obě byla brzy odhalena a potlačena. Mladá Itálie byla rozehnána, mnozí její členové museli opustit vlast a emigrovat. Odcházeli do Anglie, Francie, na Maltu anebo jako Garibaldi do Jižní Ameriky. Sám Mazzini odešel roku 1837 do Londýna, odkud se pokusil obnovit a reorganizovat Mladou Itálii pod vlivem zkušenosti s chartistickým hnutím. To ovšem k větším úspěchům nevedlo a Mazziniho vliv a prestiž začali upadat.