7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Car Mikuláš I. dal obklíčit vzbouřená vojska mnohonásobnou přesilou. Rozpaky „věrných“ pluků (vojáci odmítali opustit kasárna a nechtěli se zúčastnit potlačení povstání) byly nakonec vyřešeny dělostřeleckou palbou. Povstání bylo utopeno v krvi. V lednu 1826 se vzbouřil na Ukrajině pod velením důstojníků Jižního spolku Černigovský pluk. Pokusy přimět k povstání další části II. armády však selhaly a povstání bylo i zde potlačeno.

Výslechy zatčených děkabristů trvaly téměř půl roku. Před soud bylo postaveno 579 osob, z toho 456 vojáků (79%). Pět vůdců povstání bylo popraveno. Dalších více než sto bylo odsouzeno k vyhnanství na Sibiř. Mezi nimi byl i Čech, plukovník Václav Vranický (člen Jižního spolku). V trestech pro děkabristy byl car neoblomný. Hrstka těch, co přežili, se směla vrátit ze Sibiře až po smrti Mikuláše I., po třiceti letech.

Svými snahami děkabristé reagovali na nejvážnější problémy své země. Prosazení cílů, které si stanovili, mělo Rusku otevřít cestu z bludného kruhu feudální zaostalosti. Děkabristé pochopili, že samoděržaví nejen nemůže z tohoto kruhu vyvést, ale je hlavní překážkou na této cestě. Jejich boj proti carismu byl motivován nejen prudkým nesouhlasem a odporem k jeho temné reakční podstatě, ale pramenil zároveň i z jejich hluboce přesvědčeného vlastenectví.

Proti oficiálnímu patriotismu, který ztotožňoval Rusko s dynastií Romanovců, postavili děkabristé Vlast zcela bezvýhradně před a nad carský majestát. Ve své Ruské pravdě vyjádřil plukovník P.I.Pestěl toto stanovisko zcela jednoznačně: „Ruský národ není vlastnictvím nějaké osoby, nebo rodiny.“Děkabristické hnutí je v tomto smyslu zároveň i etapou ve vývoji novodobého ruského nacionalismu.

Carská moc mohla tentokráte ještě triumfovat, neboť děkabrismus byl a ve své podstatě zůstal omezen na úzkou vrstvu radikální inteligence. Tím se také ruští děkabristé velmi podstatně lišili např. od italských karbonářů. Zatímco v Rusku zůstala společenská opozice ještě omezena na tajné spolky, měli naopak karbonáři v Itálii již rozsáhlé zázemí v podobě „spiknutí myslí a názorů“, které pronikalo do širokých vrstev společnosti. Výstižně to r.1820 charakterizoval jeden z informátorů Metternicha ve svém hlášení o situaci v Lombardsku. Poznamenal, že by bylo dobré, kdyby se revoluční smýšlení omezovalo a soustřeďovalo jen v tajných spolcích a sektách, neboť tyto organizace může policie zničit. Ve skutečnosti jsou však tyto názory a postoje rozšířeny v celé společnosti a tím jsou i policejně nepostižitelné.

Vystoupení děkabristů bylo ruskou podobou celoevropského osvobozeneckého zápasu proti svatoalianční reakci. Rakouský kancléř však silně zveličoval rozsah a sílu tajných organizací. Představy o existenci jakéhosi evropského revolučního komitétu patří do říše dobových politických bájí a smyšlenek.