B 15 - Základní vývojové rysy Francie ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
B 16) Základní vývojové rysy Francie ve 20. století
FRANCIE DO KONCE 1. SVĚTOVÉ VÁLKY
Společnost před 1: světovou válkou
V 1. desetiletí 20. století to vypadalo, že Francie je relativně prosperující evropský stát. K režimu 3. republiky se hlásila většina obyv. V městech a na vesnicích byly v oblibě republikánské svátky. Velké republikánské rodiny tvořily oligarchii, kt. se někdy prolínala se starou šlechtou. Katolická církev zůstávala jednou z největších morálních sil, po odluce státu od církve sice kněží zchudli, ale zase se přiblížili lidem. Franc. kultura, zejména v oblasti literatury, předstihla většinu ostatních zemí. Kupní síla lidí byla nedostatečná, ale situace dělníků se zlepšila – silná odborová konfederace, respektováno právo na stávku. Pracovní den se zkrátil z 12 hodin na 10. Většina Francouzů venkované, ale zmenšily se rozdíly mezi městem a venkovem. Venkov se postupně vylidňoval následkem exodu do měst, strachu z dělení dědictví…Průmysl se ve Franci rozvíjel méně než v USA, VB nebo Německu, neboť ve Francii méně uhlí a železné rudy + fr. buržoazie méně podnikavá a konzervativnější. Vývoz luxusních výrobků – vína, hedvábí, krajek, parfémů, uměleckých děl, knih… Velká koncentrace v bankovnictví, kde se velké společnosti s mnoha filiálkami stávaly všemocnými (Crédit Lyonnais, Société Générale…) a v obchodě (rostl obrat velkých obchod. domů). Finanční situace státu nijak katastrofální, ale ani nijak úžasná, ale stačila vybudování koloniální říše a k hospodářskému rozmachu.
Vnitropolitická situace do 1. světové války:
3. republika (vyhlášená v roce 1870, oficiálně trvala do r. 1945)
Prezidenti: 1899 – 1906: Émile Loubet
1906 – 1913: Armand Clément Fallières
1913 – 1920: Raymond Poincaré
Politické uspořádání: republikáni – umírnění (oportunisté) - P
- radikálové: v čele Georges Clemenceau - L
monarchisté
socialisté: v čele Jules Guesde, Jaurès etc. - L
Na počátku 20. století měla Francie za sebou několik krizí z 90. let 19. století:
1/ finanční skandál roku 1893 ohledně Panamského průplavu1
2/ Dreyfusovu aféru, kt. se objevila r. 1894, ale vypukla mnohem později (po zveřejnění Zolova článku J’accuse! = Žaluji), když bylo prokázáno, že obvinění a odsouzení kapitána Dreyfuse byly důsledkem procesu neodpovídajícího normám a opírajícího se o účelovou lež.2 Debata rozdělila Francii do 2 táborů, stavěla proti sobě obránce práv jednotlivce a ty, kdo upřednostňovali práva společnosti či národa. Pravicová vláda se dopustila chyby, když sympatizovala s Dreyfusovými odpůrci. Domnívala se, že tím posílí armádu a církev, ale naopak je kompromitovala, když je zapletla do boje za nespravedlivou věc.
Z Dreyfusovy aféry tak těžila levice, došlo ke sblížení umírněných socialistů vedených Jeanem Jaurèsem s radikály,3 tyto 2 směry r. 1902 vytvořily tzv. Levý blok, kt. zvítězil ve volbách a u moci se udržel až do r. 1914.