B 15 - Základní vývojové rysy Francie ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
vymezení a vymáhání německých vál. Reparací na základě čl. 231 versaillské smlouvy o jediné vině Německa na válce
prosazení odzbrojení Německa a mezinárodní kontroly demilitarizačních opatření
dokončení teritoriálního vymezení Německa a Polska rozdělením Horního Slezska
Německo se ovšem k placení reparací nemělo, takže postupně převládl v Evropě francouzský názor, že ho k tomu bude třeba donutit silou.
FR také velmi střežila dodržování demilitarizovaného pásma na Rýnu a již v dubnu 1920 demonstrovala, že dojde-li k jeho narušení, použije síly. Na protest X vstupu něm. armády do Porúří (nepokoje v souvislosti s neúspěšným monarchistickým Kapovým pučem) obsadili Francouzi Darmstadt a Frankfurt. Na jaře 1921 pohrozili, že nebude-li akceptováno jejich stanovisko v otázce reparací, budou okupovat celé Porůří a v březnu 1921 se souhlasem VB vstoupili do dalších něm. měst – Dusseldorfu, Duisburgu, Ruhrortu.
Během roku 1922 se otázka něm. reparací dále komplikovala, Francouzi na rozdíl od VB nebyli ochotni Německu pozdržet splátky, pokud nedostanou „produktivní záruky“. Řešení nepřinesla ani další jednání Reparační komise s dohodovými spojenci. VB byla ochotna k ústupkům vůči Německu, dokonce Francii pohrozila vytvořením nové Reparační komise, v níž by FR neměli hlavní slovo.
Koncem prosince 1922 konstatovala Reparační komise, že Německo neplní své povinnosti a 9. 1: 1923 rozhodla o okupaci Porúří. 11. 1: vstoupily fr. a belgické jednotky do oblasti. Něm. vláda = pasivní odpor => FR musela vynaložit velké úsilí na odvoz vytěženého uhlí a obnovu těžby vlastními zdroji => nakonec jí okupace Porúří přinesla více problémů než užitku. Fr.-něm.- konflikt trval až do podzimu 1923, pasivní odpor Něm. ukončen až po nástupu nové koalice G. Stresemanna 23. 10. 1923
Celkově získala Francie okupací Porúří 900 milionů zlatých marek, výdaje na okupaci ale tuto částku převýšily.
Napjaté vztahy mezi zeměmi se uvolnily až ve druhé polovině dvacátých let – viz. Locarno, Haag apod.
PO nástupu Hitlera k moci a později ve 30 letech se fr. diplomacie držela politiky appeasementu a politiky kolektivní bezpečnosti – FR měla být garantem tzv. Východního paktu – s myšlenkou přišel fr. min. zahraničí Barthou po odchodu Německa z ženevské odzbrojovací konference a ze Společnosti národů v r. 1933. Jádrem návrhu měly být smlouvy o zárukách a vzájemné pomoci mezi SSSR, Fisnke, Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Polskem a ČSR, účast nabídnuta Německu. Barthouova iniciativa zmařena atentátem v Marseille v říjnu 1934. Torzem uvažované soustavy zůstaly fr.-sovětská smlouva z r. 1935 a československo-sovětská z r. 1934. No a konečně víme, jak se Francie zachovala při Mnichovu.
2) Vztahy s Mussoliniho Itálií: jen stručně, ať víme, že se to stalo: dohody o koloniálním panství v S Africe: už v r. 1900 podepsána mezi It. A FR smlouva, kt. ukončila soupeření v S Africe -Itálie dala Francii volnou ruku v Maroku výměnou za uznání Tripolska italskou zájmovou sférou.