B 15 - Základní vývojové rysy Francie ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Francie se podílela i na plánu Evropského obranného společenství: strach z komunistů (začátek války v Koreji), fr. federalisté navrhovali, aby něm. armáda začleněna do budoucí evropské armády. Smlouva podepsána v květnu 1952. Problémy s ratifikací, blokovala je FR, kt. se obávala ztráty vlastní suverenity a rozplynutí se fr. armády v rámci něm. armády – nakonec projekt neschválila, čímž ho pohřbila.
25. 3: 1957: v Římě podepsány i zástupci FR smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii = tzv. Římské smlouvy: hospodářská integrace, opět podíl Monneta v obou případech, sice obavy z ratifikace ve fr. parlamentě, protože 3 dny před projednáváním padla vláda, ale ty se nakonec ukázaly jako liché.
1958: Ve Strasbourghu poprve zasedal evropský parlament, jehož předsedou se stal Schumann.
+ nezapomenout, že Francie i zakládající zemí NATO!!!
Suezská krize a dekolonizace
Obrovským problémem 4. republiky se stala dekolonizace. Ta započala ihned po válce v Asii – Indočína (viz. dekolonizace), o něco později pokračovala v Africe. Nejhorší průběh měla v Alžírsku, neboť to nemělo statut kolonie, ale jednoho z fr. Regionů a jako takové tvořilo přímou součást Francie.
SUEZSKÁ KRIZE: 1965 egyptský vůdce Gamál Abdál Násir znárodnil Suezský průplav => zásah VB, FR a Izraele – okupace průplavu. Reakcí byl mezinárodní nesouhlas (USA měly obavu, že by se Násir mohl o pomoc obrátit k SSSR => FR a VB se musely stáhnout – velký politický neúspěch, je vidět, že jejich velmocenské postavení skončilo.
DEKOLONIZACE: Ve fr. politikém vedení převládlo po válce přesvědčení, že Francie své kolonie potřebuje k „zachování velmocenského postavení“. V lednu 1944 svolal De Gaulle konferenci fr. kolon. správních úředníků do Brazzaville (Kongo) – reakce na antikoloniální tlak USA a vyjádření přesvědčení, že nově obnovený fr. stát bude pokračovat v předešlé linii kolon. politiky. Snažili se dospět k opatřením na zlepšení kol. správy a zabránit zneužívání moci, ale rozhodně se nepřipustila možnost uznání nezávislosti či jen autonomie kol. zemí.
Ústava z r. 1946 definuje Francouzskou Unii jako centralizovaný spolek „starých kolonií“ (Martinique, Guedeloupe, Réunion, St. Pierre a Miguelon a Alžírsko) – zde už fungovalo fr. model rozdělení na departementy, „přidružených států“ (Maroko, Tunisko, Indočína) – na základě smlouvy, a „zámořských území“ (rovníková a západní Afrika). Ústava zaručovala ustavení místních parlamentů, ale ty měly jen poradní funkce.
Válka v Indočíně – ukončena ženevskou konferencí v r. 54 – ztráta celé Indočíny, blíže viz. viz. dekolonizace
Afrika – dekolonizace později, 1956 samostatnost získalo Maroko a Tunisko, největší problémy způsobovalo Alžírsko: