B 15 - Základní vývojové rysy Francie ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Pompidou: odvolal De Gaullovo veto vstupu VB do evropských struktur
Mitterand: Obhajoval silnou a rozhodnou zahr.politiku, pozornost věnuje i převratným změnám ve V Evropě po r. 89. V rámci Evopského společenství často v opozici vůči Margharet Thacherové, neboť prosazoval rychlejší postup k pol. integraci než VB.
Za Chiraca neschválena euroústava v r. 05, což způsobilo její stažení z programu dne.
Jinak samozřejmě Francie se podílela na všech významných evropských sjednocujících procesech – Amsterdam, Maastricht, Nice apod. a i když o kolonie přišla, neustále zasahovala do jejich vnitřních záležitostí. Ony ty ekonomie na ní také byly a nekteré jsou ještě stále ekonomicky závislé.
Mezi nejžhavější problémy současnosti patří přistěhovalectví – jak ti přistěhovalci především ze zemí S Afriky, kteří tam už jsou, tak i ti, co tam stále přicházejí, často bez povolení. Jinak stejné problémy jako všude v Evropě – viz stárnutí populace apod.
Kulturu Francie nechávám na vašem vlastním uvážení, všichni jsme maturovali z češtiny a z dějepisu – předpokládám, tak o tom snad alespoň něco víme.
Ferdinand de Lesseps – inženýr, vybudoval Suezský průplav, když ohlásil úmysl udělat to samé v Panamě, podpořila ho franc. veřejnost svými úsporami, ale stavba mnohem nákladnější, než předpokládal + žlutá zimnice => Panamská společnost podplatila noviny, aby umlčela kritiku a aby získala právo vydat dlužní úpisy za 1,5 miliardy franků, podplatila poslance (r. 1888). Ministři se snažili udržet zprávy o rozkladu v Panamské spol. v tajnosti – věřitelé stále doufali, že jim jejich úpisy někdo vyplatí. 1892 pravicový tisk aféru zveřejnil – skandál, který vedl k výměně politiků (Poincaré, Barthou), ve vedení republiky nastal posun doprava.↩
Alfréd Dreyfus (1869 – 1935), důstojník židovského původu, byl lživě obviněn ze špionáže ve prospěch Německa a odsouzen na doživotí a deportován na Ďábelské ostrovy. Dreyfus sám vždy tvrdil, že je nevinen, stála za ním i jeho rodina, kt. nechala novináře Bernarda Lazara prošetřit okolnosti procesu – je odhalen a obviněn pravý autor inkriminující zprávy, major Esterhazy. Dreyfusovi žalobci ale nechtějí, aby pravda vyšla najevo – výroba padělaných dokumentů, Esterházy zproštěn obvinění. Veřejnost rozdělena na 2 tábory – pokrokoví intelektuálové, strana radikálů a většina socialistů volá po obnovení procesu, 1904 Dreyfus omilostněn, 1906 plně rehabilitován↩
Radikální strana – středopravá nebo středolevá, jak se jim to hodilo. Původně zaměřená více vlevo, ale po vzniku socialistů se dostala do středu.↩
Podle představ radikalistů se katolická církev spojila s konzervativními silami, aby udržovala lid v nevědomosti. To vysvětluje i nepřátelský postoj radikálů k volebnímu právu žen – podezírali je, že žádají kněze o radu, jak volit.↩
Němci riskovali možnost ruské invaze a vrhli na franc. hranice takový počet vojska, s jakým fr. velení nepočítalo.↩
Louis BARTHOU (1862-1934): fr. ministr zahraničí. Nedůvěřoval SN a zvlát Německu, kt. se snažil obklíčit a sevřít fr. systémem dvojstranných aliancí. Novum této tradiční metody spočívalo v záměru připojit SSSR k Malé dohodě. Snažil se o vznik Východního paktu – ten nakonec ztroskotal. Barthou zavražděn 9. 10. 1934 v Marseille chorvatským ustašovcem. Barthouův nástupce Pierre Laval byl naopk proti prohlubování vztahů se SSSR, zatímco vůči fašistické Itálii i Hitlerovu Německu se choval s největšími ohledy.↩
Deschanel v úřadě necelý rok, vystřídán bývalým socialistou Millerandem, který se přiklonil ke konzervativcům.↩
Georges CLEMENCEAU (1841-1929): jeho politická kariéra začala již v 19. stol. – za císařství republikánem, za Komuny starostou Montmartru, poslancem za departement Seine a senátorem za departement Var. Dík svému obávanému řečnickému umění se stal „svrhávačem vlád“. Jeho jméno kompromitováno v souvislosti s panamským skandálem, což přerušilo jeho politickou kariéru. Dreyfusova aféta mu vrátila popularitu. Když se dostal do čela vlády, bylo mu už 65 let. Potlačoval sociální nepokoje, označován za rozbíječe stávek a sám sebe prohlašoval za 1. policajta Francie. Plně rozvinul své schopnosti za 1. války, jeho vláda se udržela až do voleb v r. 1919, které vyhrál – vláda Národního bloku, ale politicky nepřežil už prezidentské volby o rok později.↩
Raymond POINCARÉ (1860-1934): prezident republiky a mnohonásobný předseda fr. vlád. Když se stal v .r. 1922 předsedou vlády, obhajoval přísné naplňování podmínek Versaillské smlouvy, dal obsadit Porúří. Po rozpadnutí vlády „Levého kartelu“ Poincaré znovu premiérem – vláda národní jednoty, což obnovilo důvěru finančních kruhů a zastavilo pokles franku. Poincaré, těšící se značné prestiži, zůstal po volbách 1928 v čele vlády až do r. 1929, kdy musel pro nemoc odejít.↩
Léon BLUM (1872-1950): pocházel ze zámožné židovské rodiny, odpůrce vstupu do III. Internacionály – odtrhl se od komunistů↩
To se sice nestalo, to mu ale nezabránilo v pronesení projevu v Bayaux (květen 46), v němž ostře kritizoval 4. republiku. V dubnu 47 založil Sdružení francouzského lidu (RPF), vyznačující se bojovým antikomunismem – rozpuštěno v r. 53.↩
Třicet slavných let: z ekonomického pohledu úžasná doba, HDP rostl, aniž by zaznamenal nějaký propad, výroba se zvýšila víc jak 4krát, ekonomický růst = 8%za rok. Rozvíjel se průmysl – vznik průmyslových zón takřka u každého většího města = industrializace do té doby neprůmyslových oblastí, mechanizace v zemědělství, obrovská poptávka po zaměstnancích, hlavně po dělnících => stát podporuje přistěhovalectví. Zároveň roste životní úroveň a platy a ve Francii se rodí konzumní společnost↩
Jean MONNET (1888-1967): pocházel z fr. Cognacu, později vyhlášen jako 1. čestný občan Evropy. Podnikatel a obchodník, v meziválečném období fascinován myšlenkou SN – byl i jejich generálním tajemníkem, podporoval návrh fr.-britské unie z r. 1940↩