B 15 - Základní vývojové rysy Francie ve 20. století

De Gaullovi se podařilo vyřešit alžírský konflikt a dokončit dekolonizaci (viz dále), v r. 58 a 62 ve volbách získala většinu nová politická síla – Svaz pro novou republiku, charakteristický svým přímým sepětím s osobou De Gaulla. V r. 1965 prezidentem opět De zvolen De Gaulle (55% hlasů) X Françoisi Mitterandovi (45% hlasů). Toto 2. De Gaullovo volební období ale provázeno studentskými nepokoji v r. 1968: v květnu v r. 1968 velké studentské demonstrace v Paříži, obsazena polovina Sorbonny, do povstání solidárně i ostatní mimopařížští studenti – barikády. Studeti čelili nepřipravené policii, tisíce zraněných, několik mrtvých – situace, kt. přerostla schopnost státu udržet pořádek. Povstání ve Francii součástí celosvětové vlny povstání, studenti protestují jednak proti špatným životním podmínkám na kolejích a celkově na univerzitě, ale krize ve skutečnosti hlubší – revolta vůči hodnotám předchozí generace. Ve Francii se, na rozdíl od VB, USA nebo Německa, ke stávkujícím studentům přidaly i odbory, ty ale pochopitelně nepožadovaly změnu hodnotového systému, ale navýšení mezd, růst živ. úrovně a soc. jistoty. De Gaulle situaci příliš nezvládal, slíbil sice reformy, ale následně odletěl do Baden Badenu, kde byly dislokovány fr. Jednotky – úvahy o zásahu armády v případě, že by se demonstrace zvrhly v nějaký komunistický puč. Ten se nekonal, De Gaulle přinucen vykonat nějaké soc. reformy a především reformy vzdělávacího systému, nakonec v r. 1959 abdikoval a o rok později zemřel (1990 potom oceněn jako národní hrdina).

Georges Pompidou (1969-74)

Sám se stylizoval do role následovníka De Gaulla, během jeho vlády došlo k postupné polarizaci fr. Politiockých stran na pravici a levici. Politologicky se má za to, že tato polarizace ovlivněna “novými” institucionálními předpoklady, zejména pak přímými volbami prezidenta, jakož i dvoukolovým většinovým volebním systémem zavedeným v r. 1958.

Konec jeho vlády se časově kryje I s koncem těch již jednou zmiňovaných Třiceti slavných let úspěšné francouzské politiky.

Valéry Giscard d’Estaing (1974-81)

Zvolen ve věku 48 let – nejmladším fr. prezidentem, premiérem zvolil Jacquese Chiraca. Počátek jeho působení byl poznamenán ropnou krizí z r. 1973. V roce 1976, po demisi Chiraca, se premiérem stal Ryamond Barre, profesor ekonomie, který zavedl tvrdou politiku, aby zastavil rostoucí inflaci. Skončila úspěšná léta fr. ekonomiky a začala krize – růst nezaměstnanosti, nadprodukce výrobků, na něž lidé neměli, na světlo vyplouvá problém přistěhovalců, kterých je ve Francii najednou nějak moc, navíc už tam jsou usazení jednu dvě generace, takže je odatmtud nejde jen tak vypudit. Není pro ně práce – růst chudinských čtvrtí na předměstích (obývají tzv. HLM – byty se sníženým nájmem).