7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20.a 30. letech.

Ve snaze nastolit mír a stabilitu po období napoleonských válek uspořádaly velmoci ve Vídni celoevropský kongres. Sešel se r.1814 a zúčastnily se jej všechny mocnosti, hlavní slovo však patřilo Rakousku, Británii, Prusku a Rusku. Kongres změnil mapu kontinentu a vrátil trůn dynastiím svržených v předchozích dvou desetiletích. V Evropě zavládla na třicet let nejtužší reakce, jejíž vláda vyvolávala čím dál větší nespokojenost. Propukla republikánská a demokratická povstání, inspirovaná americkým a francouzským příkladem, a o svá práva se hlásily porobené národy. Na evropském jihovýchodě využili Řekové a další balkánská etnika slabosti Osmanské říše a pokusili se vymanit z jejího područí.

Přes nejrůznější hodnocení a názory se historické studium konce napoleonské éry shoduje téměř bez vyjímky v tom, že od let 1809-1812 a zejména za války 1813-1814 se nebývale zrychlil tep společenského života evropských národů. Do té doby málo pochopitelné pojmy – Vlasti a Národa – se staly životním vyznáním středních vrstev společnosti. Princip nacionality, jemuž nejvyšší morální autoritou byla skutečná či domnělá práva lidu (národa), byl ovšem ideovým protipólem monarchismu, jehož vrcholnou autoritou byl panovník „z milosti boží“. Není třeba dokazovat, že toto střetnutí o nejvyšší hodnoty bylo průvodním jevem mnohem hlubších procesů sociálně ekonomických. Nástup novodobého nacionalismu ohlašoval rostoucí sebevědomí nových, feudalismu zcela protichůdných společenských sil, které si takto razily cestu přes hlavy účastníků Vídeňského kongresu i tvůrců Svaté aliance.

RUSKO

Těmito změnami (popsané výše) bylo zasaženo i Rusko, které se nemalou měrou podílelo na utváření nového obrazu Evropy, jak se zrodil po rozpadu napoleonského impéria. K pochopení ruského přijímání a vnímání těchto idejí je třeba připomenout to, co bylo již řečeno o sociálně ekonomické situaci tehdejšího Ruska. Vznik buržoazie a nástup kapitalismu, měnící nejen strukturu společnosti, ale posunující zároveň do popředí zcela nové hodnoty ideové a mravní – tomu všemu bylo ještě Rusko stále velmi vzdáleno. Na rozdíl od ostatní Evropy se proto v Rusku novodobý nacionalismus ještě nemohl stát vyznáním širokých mas.

Představy a názory, odmítající ve jménu Vlasti a zájmů Národa despocii a nevolnictví, zůstaly v Rusku omezeny na úzkou vrstvu inteligence. Víme již, že k zvláštním tradicím ruského historického vývoje v 18.století patřilo, že se nejlepší síly ruské společnosti soustřeďovaly v armádě. V této osobité situaci se proto společenská kritika ozývala především v důstojnických kruzích.

V letech 1815-1820 byl prakticky každý důstojník přímým účastníkem velkých bitev právě minulé éry – Borodina, Chlumce a Lipska. Vítězství nad dobyvateli ve válce roku 1812 chápali jako triumf své vlasti. Carská moc naopak považovala porážku Napoleona za nový důkaz své síly a neporanitelnosti. A tak konflikt, který později vyvrcholil v otevřeném střetnutí r.1825, se rodil již ve velké a dramatické době konce napoleonských válek.