Novoplatonismus a jeho problémy

Novoplatonismus (2. – 6. stol n. l.)

N. je vlivný směr objevující se na sklonku antiky, snaží se o domyšlení Platóna. Ve skutečnosti se jedná o nový systém, který sice z Platóna vychází, ale zásadně se od něj odlišuje tím, že všechno jednotlivé je v stupňovitém sledu odvozováno z jediného posledního prazákladu, do něhož se také navrací. Bojuje proti křesťanství a proto vytváří obsáhlý systém.

Zakladatelem je Ammónios Sakkás z Alexandrie, z jeho učení ale není nic známo. Nejvýznamnějším představitelem je Plotínos. Platónův vliv můžeme pozorovat po celý středověk. Než převládl zájem o Aristotela, byl to právě platonismus (či novoplatonismus), co určovalo povahu křesťanského myšlení období patristiky a rané scholastiky. Mezi nejvýznamnější platoniky patří v tomto smyslu např. Origenés, Augustinus Aurelius, Anselm, Marsilio Ficino aj.

PLÓTÍNOS (205 –270)

Dílo: Enneady (sepsány žákem Porfyriem) (1. pojednání etická, 2. a 3.o světě, 4. o duši, 5. o duchu, 6. o nejvyšším principu + o dobru)

Platonovy ideje byly hypotetickým konstruktem odloučeným od skutečného světa. Neřešily problém jednoho a mnohého: jak z jedné ideje vznikají mnohé věci.

Bytí je tak plno své vlastní existence, je tak krajním způsobem jediné, až je vlastně samo ze sebe přeplněno a přetéká (emanuje) přes sebe sama. Tím vzniká mnohost, ale zároveň pokleslost vůči prvotní zářivé jednotě. Mnohost ale neztrácí svou účast na nejvyšším jednom, a proto je zde vždy cesta zpět k jednomu. Této cesty je schopna lidská duše, ovšem až v extatickém stavu, ve kterém se umí odpoutat od mnohosti pokleslých jednotlivin a zakouší své splynutí s prapůvodním jediným bytím (podobnost s indickou naukou o vztahu brahma – átman). Plótínos ovlivnil hlavně ve středověku četné představitele mystiky.

Emanace se děje stupňovitě, existuje hierarchie sfér bytí podle blízkosti k bohu (jednomu, dobru) :

1. emanace = duch (souhrn všech idejí, ještě není samotným bohem)-mimo čas

2. emanace = duše světa –mezi ním a světem hmoty

3. jednotlivé duše

4. svět hmoty (nejméně dokonalá, od boha nejvzdálenější forma božského, temnota, zlo)

Plótínova etika vyplývá z jeho pojetí všeho jsoucího jako postupného vyzařování božské bytosti a z božského původu lidské duše. Nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost spočívá v opětovném sjednocení duše s bohem, z něhož vzešla. Plótínos přijímá 4 platónské ctnosti, ale jen jako nejnižší stupeň na cestě k tomuto cíli. Vlastní cesta je duchovní, nesměřuje ven, ale do nitra člověka. Nejvyšší stupeň je ponoření do nás samých, do toho božského, co je v nás. Zde cesta opouští všechno myšlení a vědomí a vede ke stavu nevědomého, extatického sjednocení s bohem.

Souvislosti:

U Platóna jde o poctivé úsilí o tematizaci bytí jsoucího, zároveň však jako daň k tomuto monumentálnímu výkonu je bytí zachyceno jen ze své jedné stránky, totiž jen z té, kterou umí být přítomno před naším zrakem, resp. z té stránky, která se při prvním údivném zastavení nabízí nejprve: tj. jako stálá přítomnost, trvalost.