7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Během druhé fáze (do října 1837) se konflikt přenesl z regionálního rámce prvního období (Baskicko, Navarra, Maestrazgo) na území celého státu. K tomuto zvratu došlo kolem června 1835, kdy bylo podniknuto první obléhání Bilbaa. Boj kolem Bilbaa a „expedice“ nebo nájezdy, se staly typickou formou boje tohoto období.

Od 15.10.1837, kdy don Carlos překročil po neúspěchu „královské expedice“ znovu Ebro, se rozvinula závěrečná fáze první karlistické války. Vnitřní krize karlismu, která postavila Kastilce proti Navařanům, usnadnila dohodu mezi oběma stranami, z nichž žádné se nepodařilo rozhodujícím způsobem porazit protivníka.

Dohoda z Vergary (31.8.1839) uzavřená generály Esparterem (liberálem) a Marotem (karlistou) ukončila konflikt Esparterovým slibem, že budou uznána zařazení, hodnosti a vyznamenání karlistických vojáků a vládě bude doporučeno, aby kortesům navrhla udělení nebo úpravu výsad.

Válka ukončená dohodou však zanechala silné stopy v životě národa, přispěla k radikalizaci madridského politického života, posílila chaos a nejistotu ve venkovských oblastech, které byly nepřetržitě křižovány oddíly a protioddíly působícími v daném terénu, zblízka seznámila španělský lid s hrdinstvím, ale také krutostí a zvěrstvy. Praxe a zvyk popravovat zastřelením, vraždit a používat represálií byly se sedmiletou občanskou válkou spjaty tak těsně jako velké ideály vzývané oběma válčícími stranami.

Nejvýznamnějším politickým důsledkem války byl vstup vojáků do politického vedení země. Nezdar tzv.“královské expedice“ proti Madridu, kterou sledoval don Carlos konkrétní politický záměr, se časově shodoval se slábnoucím tlakem progresistů na vládu Marie Kristiny. Od konce r.1837 byl patrný výrazný vzestup umírněných a tato tendence vykrystalizovala v březnu 1840 v návrh zákona o obecních radách, jehož centralistický charakter byl pro umírněné typický, ovšem který byl svým duchem v rozporu s platnou konstitucí. Návrh vyvolal rozhořčený odpor progresistů.

POLSKO – Listopadové povstání

Polské protiruské povstání v roce 1830.

Když se ruský car Mikuláš I. pokusil v r.1830 zverbovat v Polsku vojsko pro intervenční tažení do revoluční Francie, dal tím podnět k povstání za obnovení polské samostatnosti. V noci z 29.na 30.11. ovládli povstalci Varšavu, vytvořili Prozatímní vládu a svěřili pravomoci „diktátora“ povstání do rukou generála Józefa Chlopického. Byl svolán Sejm, který 25.1.1831 prohlásil Mikuláše za sesazeného.

Polské jednotky dosáhly celé řady významných vojenských úspěchů, avšak v rozhodující bitvě u Ostroleky byly 26.5.1831 poraženi. Rusové potlačili šlechtickou vzpouru a národní vláda Adama Czartoryského po porážce povstaleckých vojsk v dubnu 1831 a po dobytí Varšavy v říjnu 1831 zanikla. Porážku povstání završilo tažení generála Paskeviče v průběhu září – října. V následné vlně emigrace zemi opustilo na 6 000 vedoucích představitelů povstání. Většina vůdců povstání odešla do Francie.