7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Podobné protidemokratické konzervativní rysy sdíleli s tímto panovníkem všichni tři jeho nástupci: František I. (1825-1830), Ferdinand II. (1830-1859), František II. (1859-1861) – poslední Bourbon na neapolském trůně. Přitom není bez zajímavosti, že první dva projevovali v mládí liberální sklony, dříve než propadli reakčnímu absolutismu. František I., ještě jako následník trůnu, vyhlásil v sicilském vyhnanství a proti otcově vůli ústavu podle anglického vzoru (nikdy nevstoupila v platnost). R.1820 dokonce sympatizoval s liberály. Až do otcovy smrti musel tedy žít v nuceném ústraní. Jakmile však vstoupil na trůn, změnil názory – propadl bigotní zbožnosti a začal pronásledovat všechno pokrokové, jako oddaný stoupenec politiky Rakouska. V něm viděl nejspolehlivější oporu své kolísající říše. Totéž platí o Ferdinandu II. jehož vládu zasáhla bouřlivá léta1848-1849.
Dalším dějištěm pokusu o revoluci se stal papežský stát a některá vévodství. Začalo v Bologni, kde 5.2.1831 donutili zástupce papežského legáta, aby odevzdal moc prozatímní komisi. O několik dní později – 9.2.- vyhlásilo shromáždění občanů Modeny konec vlády vévody Františka IV., který opustil stát už při prvních známkách nepokojů. Krátce na to ustavili prozatímní vládu v Parmě. V následujících dnech se hnutí rozšířilo po celé Romagni, Markách a Umbrii, takže zanedlouho měla papežská vláda a armáda kontrolu jen nad Latiem, zatímco na osvobozených územích se ustavila vláda spojených italských provincií, která měla své sídlo v Bologni. Ta však trvala jen krátce, záhy byla rozprášena rakouskou intervencí, které otevřela cestu diplomacie Ludvíka Filipa. A tak byl na konci března znovu obnoven status quo jak ve vévodstvích, tak i v církevním státě.
Rakouská intervence a to, že ze strany Francie nepřišla žádná podpora, nevysvětluje, proč se zprvu tak slibné hnutí nenadále zhroutilo. Stejně jako v případě neapolské revoluce roku 1820 i tentokrát je třeba poukázat na jeho omezenost a slabost, ale hlavně na jeho různorodost a vnitřní rozpolcenost. Proti sobě tu totiž stály především stará generace významných osobností z někdejšího Italského království , se svým vyčkávacím postojem vůči Paříži a nedůvěrou v samostatnost hnutí, které vedla, aniž však byla jeho iniciátorkou, a mladá generace karbonářů. Shoda názorů nevládla ani mezi emigranty, kteří v Paříži vytvořili Výbor italského osvobození: někteří z nich byli stoupenci Buonarrotiho a jeho nekompromisních republikánských idejí, jiní zastávali umírněnější stanoviska. A konečně tu byly neshody mezi jednotlivými hlavními městy; každé z nich žárlivě střežilo svou úlohu: v Parmě se dokonce vzbouřenci zprvu unesli požádat Marii Luisu, aby ve státě zůstala.
Literatura:
Hradečný,P.;Dostálová,R.;Hrochová,V.;Oliva,P;Vavřínek,V. Dějiny Řecka. Praha.1998.