Klíčoví myslitelé středověké filozofie II.– Albertus Magnus, Akvinský a další…

- Tomáš stát považuje za mravní veličinu, pověřuje jej úkolem vést občany k spravedlivému a ctnostnému životu. Nejdůležitějším předpokladem pro to je uchování míru. Další podmínkou je vytvoření vnějšího blahobytu. Ctnostný život v míru a blahobytu není posledním cílem lidského života. Tímto cílem je dosažení nebeské blaženosti. Vést k blaženosti je úkolem církve.

- světská moc má být jednoznačně podřízena moci duchovní, rozhodně alespoň natolik, nakolik věci časné mají nějakou úlohu pro nadčasový cíl člověka

Tomismus se stal oficiální filosofií dominikánského řádu

V 19. a 20. století zažil Tomismus významnou renesanci v rámci novoscholastiky vznikla novotomistická filosofie.

Bonaventura (1224-1274)

- jeden ze zástupců vrcholné scholastiky

- františkán

Jan Duns Scotus dříve než 1270 – 1308

- františkán

- už v 23 letech byl profesoremteologie v Oxfordu, Paříži, Kolíně

- současníci mu dali přízvisko „precizní“ – „doktor subtilis“

- dobrá znalost filosofie přivedla Dunse k poznání, že dokonalý soulad mezi teologií a (aristotelskou) filosofií (o niž usiloval a podle svého přesvědčení ji dosáhle Tomáš Akvinský) není možný

- realista – vyšší ocenění individuálního

- výslovně říká, že individuální je dokonalejší a že je pravým cílem přírody. Tím je učiněn rozhodující krok ve směru k nominalismu

- pomohl formulovat i další myšlenku, která již dříve zaměstnávala františkánskou opozici proti Tomášovi. Vztah myšlení a chtění pojímal Tomáš Akvinský tak, že intelekt je nadřazen vůli. Vůle následuje rozum, protože vůle se nutně chápe toho, co jí rozum ukáže jako nejlepší. Tento vztah Duns Scotus obrací. Vůle je nadřazena myšlení vůči pasivnímu, receptivnímu intelektu Tomášovu.

- začíná přemýšlet ne nejprve o světě, nýbrž o tom, jak ostatní přemýšlejí o světě.

- svou kritiku a pohled zaměřujeme ne na obsah scholastických tezí, ale na filosofickou metodu

Wilhelm Ockham = (Vilém Occam) asi 1300 – 1349

- nominalista

- studoval a vyučoval v Oxfordu a Paříži

- pojmenován „neporazitelný“ ´= „doktor invincibilis“ – díky jeho bystrostí a obratností v disputacích

- před vazbou, kterou na něho uvrhl papež, protože napadal světskou mocenskou politiku Bonifáce VIII, utekl do Mnichova, kde nalezl útočiště u císaře ludvíka Bavorského

- jeho východisko bylo sice teologické, přispělo však paradoxně k nebývalému rozvoji nově pojatého přírodovědeckého poznání

- Bůh podle Ockhama disponuje natolik svobodnou vůlí, že nelze předpokládat, že by se nám někdy ze světa, který stvořil, mohlo podařit vyčíst jeho záměry. Dosavadní představa, že zákony reality nám prozrazují boží záměry, je nepřijatelná: nemůžeme nikdy vědět, co Bůh „chtěl“ – akt jeho vůle je nám zcela nepřístupný, může být pouze předmětem víry. Naše poznání musí proto brát stvořený svět jen jako sumu daností, o nichž nemůžeme vědět nic víc jen to, že prostě jsou.