12. Stat a jeho promeny v dejinach

Středověk

Bílý: stát – lid + území – prvotní hlavní příznak státu – kmenový kolektiv – odvozený od jednoho předka – nedá se srovnávat s Římem. Kníže byl nejprve knížetem Čechů, Moravanů – až posléze knížetem Čech – neexistoval prvotní vztah k území (kmeny v té době ještě i kočovaly). Není jasné území a jasné sídlo – panovník střídá hrady – nutnost – naturální hospodářství a naturální dávky (zástupce – hromadí jídlo – přijede panovník – vyjí ho – odjede k jinému zástupci).

- silným impulsem bylo křesťanství – pojem teritoriální správy – vědomí panovnické povinnosti k celému území – postupně: Římsko-křesťanské a pohansko-družinné státní prvky dlouho existovaly vedle sebe.

3. prvek státu: moc vykonávaná nad všemi příslušníky. Středověk: lidé a moc – tak silné – stát ztotožňován se státní vrchností tj. s vladařem.

V pohledu na stát a lidi byl starověk dále než středověk. – stát – pospolitá politická jednotka obdařená státní mocí – už ve starověku – Řecko – stát byl ucelenou jednotkou.

Dle římského práva byl stát nejvyšší právnickou osobou veřejného práva – personifikovalo státní lid (to se vrátilo až v novověku – středověk to odmítl).

Feudální rozdrobenost byla všude kromě Anglie.

Feudální stát se později vyvinul v tom směru, že byl složen ze 2 prvků: a) osobní vladařova moc; b) modifikace vrchního vlastnictví půdy.

Montesquieu – feudalismus byl pohlcením moci veřejné mocí soukromou.

Politický feudalismus – státní moc vykonáví panovník a privilegované třídy národa – stavy – 2. pol. středověku. – 16. – 17. st. – absolutismus získává navrch.

Montesquieu kritizoval roztříštěnost moci a chválil panovníky, že rozbili feudalismus a obnovili řád.

stát za feudalismu ztrácí charakter jednotného státu – moc je velmi rozdrobena.

Feudální stát – byl tvořen soustavou smluvních závazků mezi feudály – nastupuje pak centralizovanější forma – stavovská monarchie – leníci již nevystupují proti panovníkovi sami, ale jsou sloučeni v silných organizacích – stavové – omezují panovníka ve výkonu moci.

Šlechta, duchovenstvo, měšťanstvo. Šlechta – svobodné dědičné vlastnictví půdy – stali se nejen poddanými, ale de facto svobodnými postavami vedle krále. – nezáviseli na něm, sami jej povýšili o něco nad sebe. Panovník do nich nebude zasahovat.

feudální stát – rozštěpení, požadavek omezené státní sféry (obojí v antice nebylo). Mít půdu a lidi na ni usazené znamenalo mít moc.

Po smrti Karla Vel. – šlechta si staví hrady – předtím to byla výsada pouze králů, teď i pro feudály – prostředek obrany, ale i proti králi! Vazal přerostl hlavu krále. Král na vazalovi závisel. Někdy jej i jeho vlastní vazal uvěznil.

Střední Evropa – panovník ve výhodě – proces emancipace šlechty později – až ve 13. století (př. x Václavovi I. za podpory syna Přemyslava apod. – pak Záviš z Falkenštejna – co rád na Hlubokou jezdil :-))