15. Stat a jeho promeny

13. STÁT A JEHO PROMĚNY

• stát = politicky organizované společenství na určitém území – jeho existence předpokládá tři základní a nutné prvky: obyvatelstvo, území a státní moc (proto státem nejsou kočovní nomádi /nemají území/ ani usedlé obyvatelstvo bez vládnoucí vrstvy)

• mezi atributy státu patří: hranice, jednotné zákony, jednotná vláda, jednotná správa, moc (síla způsobilá vnutit jednotlivcům a skupinám cizí vůli jako závaznou)

• funkce státu: 1. vnitřní (správní a právní, hospodářsko-organizační, bezpečnostní /obranná, vojenská/, sociální, kulturní); 2. vnější (organizování styků s ostatními státy, regulace zahraničního obchodu)

• znaky státu: řídící, kontrolní a donucovací instituce, úřednický aparát, rozvrstvená sociální hierarchie, kodifikace práva, sepětí kultury, náboženství a státu (což účelové)

• vývoj státu: jednota a konstituování → koncentrace moci a dobyvačná expanze → úpadek moci s vnitřními konflikty (pak vznikají nástupnické státy nebo se cyklus opakuje, neboť dojde k restauraci zaniklé říše s novými modifikacemi, např. u Egypta stará, střední a další říše)

• pospolitost se stává státem tehdy, když má znaky státu a plní jeho funkce (má řídící, kontrolní i donucovací instituce a úřednický aparát)

• předstátní formace = předchází vzniku státu, je přechodným stadiem na cestě ke státnímu zřízení (její rozvoj je spojen se zánikem rodového zřízení) – např. tzv. rodová demokracie kmenů (náčelník, rada starších, rodové shromáždění) nebo Jericho (údolí Jordánu, asi 7000 př.n.l.)

• vývoj: expanzivní charakter rodové společnosti → za účelem úspěšného vedení válek se vytvářejí kmenové svazy, které získají určité území → území + náčelník + družina + náboženský kult = stát

• utváření prvních předstátních formací v neolitu a eneolitu, období státnosti = doba bronzová (vznik prvních státních formací (3500 – 1100 př.n.l.)

• předpoklady vzniku starověkého státu: 1. impuls = změna ve způsobu obživy, tzv. neolitická revoluce → usedlý způsob života, zemědělská výroba → postupný vznik měst se zemědělským okolím

• průběh: velký vliv přírodních podmínek – usazování lidí na úrodných místech, především podél toků velkých řek – primitivní zemědělství hospodařilo bez přebytků, pouze k obživě, ale vlivem zavlažovacích systémů a metalurgie na hospodářský rozvoj lidstva (železné nástroje) začínají vznikat přebytky → nutnost jejich uchovávání, proto výroba keramiky, rovněž zpracovávání kovů a zdokonalování nástrojů → společenská dělba práce, první směna přebytků (obchod)

• vznik prvních měst (Jericho) – koncentrace obyvatel ve větších sídlech, zde určitá sociální stratifikace, organizace těchto měst – dosud však nejsou státem, protože zde funguje rodové seskupení, ne jednotné vedení (chybí stupeň dělby práce, která by umožnila vydělení vládce /kněží, vojenští ochránci/ a jeho okolí) = předorientální předstátní formace (civilizace bez státních institucí)

• nárůst počtu obyvatel – potřeba uskupení klanů v kmeny, potřeba organizace (obranné i expanzivní) – rodová společnost neměla pro tyto úkoly potřebné instituce → nová hospodářská a správní centra mimo rodovou organizaci a nad ní – upevňování moci určitých skupin obyvatel pomocí náboženství, vojska, soudních zákonů = vznik vrstvy privilegovaných (kněží, vojenští náčelníci, panovník) – s novou organizací státu a potřebou vedení záznamů souvisí i vznik písma, nutný také vznik společného kultu (potřeba identifikace, už ne rodový předek)

• lidé v nově vzniklých útvarech potřebovali: řídit a organizovat zemědělskou činnost a obchod; usměrňovat zájmy různých vrstev obyvatel; bránit se před nepřáteli (neustálé útoky z barbarského okolí, např. v Mezopotámii tlačily kmeny z oblasti pohoří Zagros Guteové a Kassité, později je vystřídali Médové, ve východní Malé Asii se navíc usadili Chetité a Churrité; Egypťané se museli bráni Núbijcům z jihu, Libyjcům na západě i semitským pouštním nomádům)

• takže: agrární přebytky → hustější osídlení, dělba práce, specializace, města → přísnější organizace společnosti novou kněžsko-monarchickou vládnoucí vrstvou, diferenciace sociální struktury → stát

• starověké státy: dva typy 1. staroorientální státy (orientální despocie); 2. klasické státy

• staroorientální státy (např. Egypt, státy v oblasti Mezopotámie, perská říše aj.) – charakteristická je pro ně despocie (neomezená moc panovníka) – nejvyšší moc zákonodárná, soudní a vojenská v rukou panovníka, svrchované postavení posíleno náboženstvím (božský původ), určoval práva a povinnosti příslušníků všech vrstev

• znaky: • tzv. asijský způsob výroby (symbolickým vlastníkem půdy je panovník, držitelem vesnická občina, převážně zemědělský charakter výroby, závlahové zemědělství, složitá zavlažovací a ochranná zařízení) • patriarchální otroctví (nejsou jedinou pracovní silou) • závislost všech na držitelích moci (panovník, kněží, úředníci, vojenští hodnostáři) • poměrná stabilita a neměnnost států (v úrovni a způsobu výroby, ve státním zřízení, názorech na svět, přírodu, stát = centralizovaný byrokraticky řízený stát) • redistributivní hospodářství • položeny základy lidské kultury a vzdělanosti (písmo, rozvoj matematiky a astronomie – kvůli hospodářským potřebám)

• dvě prvotní ohniska – Egypt a oblast Mezopotámie, asijská oblast (Indie, Čína)

• sumerské městské státy: centrem politického, náboženského a hospodářského života chrám, kněz je správcem chrámu i organizátorem hospodářství, soustřeďuje se zde veškerá úroda, kterou kněží rozdělují obyvatelům, jejich neomezená moc = teokracie; později palácové hospodářství – v čele panovník, který zástupcem boha na zemi (válečné soupeření městských států o hegemonii → vznik monarchie)

• asyrská a babylónská říše: monarchistická, náboženstvím sevřená forma vlády městských států a pozdějších velkých říší se postupně vyvíjela k centralizovanému vazalskému a úřednickému státu – jednotná správa vykonávaná církevními a státními úřady, vedle úřednictva hlavní oporou monarchie armáda

• Egypt: na vrcholu společnosti faraon (ztělesněný bůh, absolutní vládce a vlastník celé země), jeho zástupcem vezír, dále nomarchové (správci krajů), vojenští velitelé, písaři, silná vrstva kněží (v některých obdobích větší moc než faraon – přechodná období) – střední vrstvou řemeslníci, obchodníci a umělci – zbytek obyvatel zastával většinu prací

• Chetité: zpočátku pravomoc panovníka vázána na dva pomocné orgány (tulie = rada z členů královské rodiny a rodové šlechty a pankuš = shromáždění kmenových stařešinů, později vojenských velitelů), později neomezený vládce zároveň nejvyšším knězem, soudcem, vojevůdcem, po smrti prohlášen za boha

• Persie: absolutní postavení panovníka, přepych

• Čína: v čele panovník (císař, král), který „synem nebes“ – silná centralizovaná despotická moc politická i vojenská – původně správa země v rukou aristokracie, později státních úředníků z nižších vrstev – kontrolovaná inspektory

• klasické státy (státní útvary antického Řecka a Říma)

• znaky: • přeměna občinové držby půdy v individuální soukromé vlastnictví • překonán výlučně zemědělský charakter výroby (rozvoj řemesel, obchodu, peněžního hospodářství) • větší počet otroků, kteří převažující pracovní silou (zemědělství, řemeslo, státní služby) • rozhodující společenské postavení mají svobodní, plnoprávní občané (uplatňování politických práv, právo zastávat úřady); všeobecné vzdělání, rozhodující podíl svobodných na rozvoji kultury

• v posledních obdobích vývoje klasických států pronikání orientálních prvků (helénistické období řeckých dějin, dominát v římských dějinách)

• Řecko: řecké státy si vyzkoušely řadu forem a typů států od království přes aristokratickou vládu, tyranidu, oligarchii až k demokracii (existence také plutokracie, ochlokracie) – nejstarším zřízením rodové zřízení, rody se seskupovaly v bratrstva, kmeny a kmenové svazy (= předstátní formace: basileos nejvyšším vojenským velitelem, soudcem a vrchním knězem; shromáždění lidu rozhoduje o závažných otázkách /jen muži/; stařešinové rodů poradním orgánem krále) – za dórského vpádu vzrůst významu vojevůdcovské funkce krále, růst jeho vlivu a pokles významu shromáždění lidu = monarchie; postupný růst majetků králových rádců, zvyšování vlivu rady, král jen politicky nevýznamná funkce nejvyššího kněze = aristokratická vláda, svržení vlády aristokratů = tyranida, pak i další formy – ne všude se všechno vystřídalo, např. v Rhégiu a Syrakúsách se tyranida udržela až do jejich ovládnutí Římany

• Řím: 1. království (do 510 př.n.l.); 2. republika: správa Říma věcí veřejnou, věcí plnoprávných a svobodných občanů – 2 konzulové (správní, vojenská a soudní moc) + kvestoři (správa státní pokladny), cenzoři (evidence státního majetku a jmění občanů, dohled nad mravy), prétoři (výkon práva) + v době ohrožení přechodně diktátor (na půl roku, neomezená moc) + senát z řad patricijů + setninový sněm + později tribuni lidu (možnost zamítnutí rozhodnutí konzulů); 3. triumviráty (60 a 43 př.n.l.) a Cézarova diktatura (49 – 44 př.n.l.); 4. rané císařství – principát (27 př.n.l. – 284; spojuje absolutní moc císaře se zachováním republikánských tradic; 5. pozdní císařství – dominát (284 – 476; císař jediným neomezeným vládcem, dominus et deus, vyloučen vliv senátu, průnik orientálních prvků)

• Vojtěch Zamarovský o rozdílu mezi staroorientálním a klasickým státem (Řecký zázrak): obyvatelé orientálních říší žili v obrovských celcích, připoutaní k půdě, existenčně závislí na ústředně řízených pracích X Řekové žili v malých státech, hodně cestovali, spolurozhodovali o veřejných věcech, živili se obchodem, řemeslem

• středověk a další dějinná období

• kontinuální vývoj i po roce 479 ve východořímské říši: Byzanc – zde se vytvořila forma státu ne nepodobná orientálním typům státu; Christopher Dawson označuje Byzanc za paralelu Persie: „byzantská říše byla církví-státem a císař knězem-králem, jeho vláda byla pokládána za pozemský protějšek a představitele suverenity božského slova“ (orientální idea posvátnosti monarchie, moc císaře obklopena veškerou náboženskou důstojností a obřadnou okázalostí orientální autokracie – cestou ke společenskému vzestupu jedině služba v armádě, církvi nebo státní služba)

• Michael W.Weithmann (Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem): byzantský císař nejvyšší světskou i církevní instancí, konstantinopolský patriarcha vázán jeho příkazy – ortodoxní církev nedílnou součástí státu, podřízená státním zájmům (cézaropapismus), císař stojí nad světskými zákony, „jednota církve a státu, priorita náboženství před politikou… jedinec pouhým kolečkem v rádu společenství, celek má přednost“

• Evropa: po stěhování národů příchod barbarských kmenů, které vytvořily protofeudální předstátní formace: kmenové svazy, tzv. vojenská demokracie – z nich se pak vytvořily barbarské státy (rodová občina → kmenové svazy → barbarské státy – bez stálých hranic, nepevný charakter)

• král a jeho družina ovládli území vojenskou mocí, náčelníci a družiníci ovládli pozemky římských velkostatků i s domácím obyvatelstvem, bojovníci dostávali příděly půdy pro obživu (svobodní rolníci s povinností vojenské služby), domácí obyvatelstvo povinno odvádět dávky obilí nebo dobytka králi (náčelníkovi) kmene

• ve funkci pozdně antický správní aparát, důležitá role církevních představitelů, kteří se v tomto období starali nejen o duchovní, ale i o materiální a správní záležitosti, příslušníků kmenů na nově dobytém území jen menšina, postupná asimilace s původními obyvateli, christianizace a vznik pevnějších státních celků

• nově vzniklé státy, které se v Evropě konstituovaly po převzetí křesťanství příchozími etniky můžeme charakterizovat jako monarchie (monos = vláda jednoho; např. ve Francké říši a jejích nástupnických státech to byl král, příp. císař, v českých zemích či Kyjevské Rusi zase kníže, později král, respektive velkovévoda a car; na fungování státu se podílela církevní a státní správa, panovník svou moc opíral o družinu bojovníků/armádu), ve kterých byly základním principem společenských vztahů feudální vazby (síť vztahů vzájemné osobní závislosti, ochrany a věrnosti: propůjčení léna vazalovi, který za to musí svému pánovi slíbit věrnost a vojenskou povinnost, příp. závazky materiálního charakteru) – lenní svazky prostupovaly celou společností (nejen panovník versus šlechta, ale i bohatá šlechta versus menší leníci atd. k nižším složkám společnosti) = feudální stát

• státní moc ztělesňují panovníci a jejich okolí – tradiční mocenský trojúhelník panovník-šlechta-církev

• některé tyto státy neměly pevné sídlo panovníků, například franský král musel neustále cestovat po říši, protože jedno místo by jeho dvůr neuživilo

• Pozn.: v čele států vytvořených muslimy(Pyrenejský poloostrov) stál chalífa (zástupce Alláhův na zemi, také vláda jednoho) – ten nejprve sídlil v Bagdádu, pak však odstředivé tendence, rozpad velké říše pod vládu několika dynastií, v Bagdádu od pol.8.st. vládne dynastie Abbásovců, poslední přeživší Umajjovec prchá na Pyrenejský poloostrov, kde zakládá emirát, od 10. stol. pak chalífát – trpěli jiná náboženství

• monarchii coby vládu jednoho panovníka můžeme rozdělit do několika typů

• stavovská monarchie – přidělování lén = růst ekonomické síly velkých feudálů (nejen šlechty, ale i církve), prosazení dědičnosti jejich lén, růst jejich politické moci, snaha podílet se na záležitostech země; později vzrůst vlivu měšťanů díky řemeslné výrobě a obchodu, které zapříčinily jejich ekonomický růst (také chtějí ovlivňovat chod státu)