2. Mesto a venkov

Především pro zámožnější nájemníky však již od šedesátých let postupně vznikají účelně diferencované byty, zprvu dvoutraktové, tj. se dvěma místnostmi za sebou, od osmdesátých let trojtraktové, se střední místností - tzv. alkovnou osvětlovanou jen nepřímo prosklenými dveřmi, s vlastním příslušenstvím, k němuž záhy náleží i koupelna, a se štukovými ozdobami na stropech prostorných pokojů. Místnosti jsou vyšší než kdykoli dříve i později a z dnešního hlediska leckdy i neútulné (původní novorenesanční a novobarokní mohutný nábytek je ovšem zaplnil přiměřeněji než dnešní moderní mobiliář).

Domy pro chudší obyvatelstvo, hlavně na perifériích, s byty ještě dlouho jen o jedné místnosti, jsou stěsnanější, málo vzdušné, s nepohodlnými šerými schodišti a malými nečistými dvorky (ostatně temné chodby a schodiště nechybějí ani v domech uprostřed města).

V církevních, především kostelních stavbách se uplatňují obdobně jako v civilní architektuře všechny slohy, novými kostely se vybavují jednotlivá vznikající předměstí, nové hřbitovy, ale i některá města, jimž starý kostel již nevyhovoval nebo nepostačil svým, prostorem. V Praze v Karlíně se světí novorománská bazilika, Žižkov, Královské Vinohrady a později i Holešovice sahají k novogotice, z novorenesance vzešla bazilika na Smíchově. V Kutné Hoře se k Dienzenhofevovu voršilskému klášteru přistavuje kostel v novobarokních formách, v jeho blízkosti si již dříve postavila českobratrská církev evangelická svůj sbor v podobě pseudoempírového templu.

Na venkově se ještě dlouho po polovině století staví obtížně datovanými formami vyvozenými z baroka a z empíru a jen postupně v bohatších obcích pronikají pseudoslohy s novostavbami sokoloven, hostinců i statků.

Do krajiny se v řadě míst stavějí památníky a pomníky připomínající válečné události z roku 1866, ale i památníky se vztahem k národní historii.

Ve 2. pol. 19. století docházelo tak jako ve městě i na českém venkově ke změnám v životních zvyklostech a potřebách. Oproti městu byl však venkov navenek většinou méně rozrůzněn. To se projevovalo zejména v každodenním provozu domácnosti. Hospodář i čeledín, oba se většinou podobně oblékali, jedli mnohdy společně stejné jídlo a spolu i pracovali. Sociální rozdíly byly v běžném denním životě venkova vidět méně než ve městě. Pochopitelně se daly najít výjimky i zde, ale nebyly většinou tak zřetelné a těžko měřitelné na příklad denní spotřebou, charakterem potravin nebo oblečením. Vystoupily však do popředí při založení rodiny a vlastní domácnosti. (Vošáhlíková).

Ve druhé polovině 19. století bylo na první pohled zřejmé, že se dobový vzor rodiny a domácnosti stěhuje spolu s mnoha venkovany z vesnic do města. Ideálem přestalo být tradiční venkovské, hierarchicky členěné společenství, pojištěné sítí dalších příbuzenských vztahů. Společenství, ke kterému patřili i čeledíni a děvečky na jehož vnější podobu zachytil čelední řád.