6. Urbanizace ve meste na venkove
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
-Urbanizace jako relativně autonomní proces uspořádání lidských aktivit v prostoru není jen důsledkem technologického vývoje, ekonomického chování průmyslu a služeb, změn způsobu života, hodnot a preferencí lidí, ale i toho co se v geografii označuje pojmem prostorová logika, případně ekonomie. Ta je výrazem principu minimalizace námahy tj. spotřeby energie při zajišťování interakce mezi jednotlivými aktivitami a prvky osídlení.
-Z hlediska územního rozložení obyvatelstva se urbanizace projevuje nejenom rostoucí koncentrací obyvatelstva v městských sídlech, ale i dalšími změnami: a)zvětšuje se nerovnoměrnost v územním rozložení obyvatelstva; ve venkovských společnostech, jejichž ekonomika byla založena na zemědělství, bylo obyvatelstvo rozloženo poměrně rovnoměrně v daném prostoru a rozdíly byly do značné míry důsledkem přírodních diferencí; b) zvětšuje se počet sídel, jejichž základnou není zemědělství, čili zvětšuje se počet městských sídel; c) zvětšuje se průměrná velikost městských sídel; d) zvětšuje se velikost největšího městského sídla; e) zvětšuje se rozsah základních sociálně-geografických regionů, které vytvářejí v sociálním slova smyslu funkční jednotku (například trh práce, spádovou oblast služeb aj.);f) vzniká výraznější hierarchie nodálních (uzlových) regionů založená na stále rostoucím významu velkých a největších měst a na rostoucí specializaci jednotlivých městských makoregionů, tj. na prohlubující se územní dělbě práce; g) ve vyšších fázích urbanizace vznikají nové formy městského osídlení, například městské aglomerace tvořené několika městy, městské regiony, metropolitní oblasti aj., které doplňují starší síť převážně tržních měst nebo správních středisek, pocházejících z agrárně-venkovské fáze osídlení.
Urbanizace jako změna prostorové organizace společnosti není pouze proměnou systému osídlení. Je to také proces, v jehož průběhu se měnila i vnitřní struktura jednotlivých měst. V dosavadních procesech evropské urbanizace lze z tohoto hlediska rozlišit čtyři fáze:
fáze se nazývá klasická urbanizace (od pol. 18. st.)-dochází ke koncentraci pracovních příležitostí i obyvatel především v samotných městech. Okolí města zůstává venkovské jak v hmotném, tak i funkčním slova smyslu.
V druhé-suburbanizační fázi, která probíhala v západní a střední Evropě především v období mezi roky 1900-1960, se v důsledku změn ve zdrojích energie (např. elektrifikace), v dopravní technologii (železnice, vynález automobilu, letadla atd.) a v důsledku změn hodnotových orientací lidí (viz. např. americké čtvrti střední třídy v 50. a 60. letech) začal část obyvatel stěhovat z vnitřních částí měst na jejich okraje a často i za ně. V této fázi se začíná snižovat počet obyvatel v centrálních zónách měst.
Třetí fáze-desurbanizační- byla typický pro větší městské regiony v silně urbanizovaných zemích Evropy. V této fázi, kdy se výrazně a rychle zmenšuje počet obyvatel už nejenom v centrálních zónách měst, nýbrž ve větší části celého města, nastává celková dekoncentrace, zvětšují se městské prostory a formují se velké městské regiony.
Čtvrtá fáze se projevuje pouze v největších, mnohamilionových městských regionech. V této fázi pokročil proces dekoncentrace jak obyvatelstva, tak i pracovních příležitostí tak daleko, že v celém regionu začíná klesat počet obyvatel. To je doprovázeno rychlím přírůstkem obyvatelstva a pracovních příležitostí v kruhu menších městských regionů kolem velkého jádrového městského regionu. (např. Londýn). Existují však známky toho, že dekoncentrace měst, spojená často nejen s úbytky obyvatel, nýbrž i úpadkem obchodních, někdy i kulturních funkcí měst, není poslední vývojovou fází. Objevují se názory, že alespoň u některých evropských měst může nastat obrat a jakýsi návrat do vnitřních měst. Začíná se proto hovořit o reurbanizaci.