Křížové výpravy do svaté země

- 1095 se Jeruzaléma znovu zmocnili Arabové, téhož roku papež Urban II. na synodě ve francouzském Clermontu projev a vyzval západní křesťany, aby pomohli svým východním souvěrcům sužovaným nevěřícími.

- v 11. století začal pod vlivem clunyjské reformy a zintenzívnění náboženského života růst zájem o svatá místa, především o Jeruzalém, Řím a Compostelu. Tento zájem vycházel mimo jiné z intenzivnějšího eschatologickým očekáváním konce světa a pocitu viny, že Boží hrob, pro křesťany místo Ježíšova vzkříšení, zůstává v rukou muslimů, kteří navíc poutníky ve Svaté zemi ohrožují. Postupně se prosadilo všeobecné přesvědčení, že ofenzivní boj za získání svatých míst a s tím související zajištění ochrany křesťanských poutníků je spravedlivý a měl by se stát povinností každého rytíře. Takové přesvědčení se opíralo i o princip spravedlivé války.

- přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě, přišla okamžitá reakce ze strany městské i venkovské chudiny. Pod dojmem vystoupení entuziastických kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez jakékoliv přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nadšení pro svatou věc hrálo v jejich konání nepochybně významnou roli, důležité však byly také materiální, především demografické pohnutky, přání získat půdu a bohatství, zcela vyloučit nelze ani touhu po dobrodružství a slávě. To nejspíše nebylo ani tehdy, ale ani nikdy později jasně formulováno. Většina účastníků této výpravy byla rozprášena v létě 1096 Turky u Nikáie a odvlečena do otroctví.

- teprve poté se vydala na cestu rytířská vojska. Na Předním východě dobyla postupně řadu území a založila tady dva drobné křižácké státy, hrabství Edessu a antiochejské knížectví. V červenci 1099 se křižáci po krátkém a úspěšném obléhání zmocnili Jeruzaléma, který byl následně vítězům vydán v plen, přičemž došlo k povraždění většiny obyvatelstva. Jeruzalém se stal hlavním městem nejdůležitějšího z křižáckých států, Jeruzalémského království. V jeho čele stanul Godefroi z Bouillonu s titulem „ochránce Božího hrobu“. Po brzké smrti ho nahradil jeho bratr, edesský hrabě Balduin, který již byl korunován jeruzalémským králem. Posledním křižáckým státem se stalo hrabství Tripolis (1109).

Druhá křížová výpravanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

- po pádu Edessy roku 1144 vydal papež Evžen III. koncem roku 1145 bulu, jíž vyzýval k tažení do Svaté země francouzský dvůr a šlechtu. Necelý měsíc poté ohlásil svoji účast francouzský král Ludvík VII., později se připojilo také francouzské rytířstvo. Organizace výpravy se na základě papežova pověření ujal významný církevní prelát opat z Clairvaux Bernard. Jeho působivé apelování k účasti v boji proti nevěřícím dosahovalo podstatně vyšší úrovně než obhajoba první křížové výpravy. Při druhém tažení prakticky chyběla vystoupení lidových kazatelů a také masová účast prostých křižáků – poutníků. O sociálním původu účastníků svědčí mimo jiné zájem nejvýznamnějších evropských panovníků a špiček francouzské šlechty. Koncem roku 1146 se Bernardovi podařilo získat pro výpravu německého krále Konráda III. Společně s ním se na tažení připravoval český kníže Vladislav II. a řada říšských knížat. Celkově výprava nepřinesla žádné podstatné výsledky, křižáci se pokusili dobýt Damašek, ale neuspěli.