B 06 - Důsledky 2. světové války

V jiných částech Asie neprobíhala dekolonizace tak „rychle“. V Malajsku Japonci podněcovali nacionalistické smýšlení proti Britům, naráželi však na výrazný odpor čínských obyvatelů, který nakonec vyústil v převahu účasti čínských komunistů v odboji. Ti pak po válce obrátili zbraně, kdysi dodané Brity, proti samotným Britům a v roce 1948 dali podnět k dlouhotrvajícímu partyzánskému hnutí, které skončilo až v roce 1960. Partyzánské akce však pro nedostatečnou podporu malajského obyvatelstva neuspěly. Malajsko získalo nezávislost v roce 1957. V nizozemské Východní Indii se nacionalismus válkou rovněž vyhrotil tak, že ho nebylo možné po válce zkrotit. V roce 1950 získala Indie nezávislost. Nejtvrdší postoj v obnovování své vlády projevila Francie v Indočíně. Při okupaci Saigonu pomáhaly Francouzům britské jednotky, které také v srpnu 1945 přispěly k potření Ho Či Minova vyhlášení pokrokové republiky. Ho Či Min se stáhl do Hanoje, aby zde znovu připravil své vojenské síly, zatímco Francie usilovala o řešení situace tím že udělila omezenou autonomii Vietnamu, Kambodži a Laosu při současném zachování své kontroly. Nedokázala ale čelit partyzánskému hnutí. Krach francouzské politiky se projevil ponižující kapitulací u Dien Bien Phu v roce 1954. Ženevská konference, konaná téhož roku, schválila rozdělení Vietnamu do dvou zón, jež se údajně měly svobodnými volbami opět spojit. Po roce 1954 převzaly francouzskou roli při pokusech o zamezení komunistické expanze do jižního Vietnamu USA. V 60. letech pak následovala brutální válka. Vietnam byl zpustošen a americká společnost rozdělena do dvou znesvářených táborů až do roku 1975, kdy Američané přiznali porážku. Ve znovusjednoceném Vietnamu, Kambodži a Laosu byly ustaveny komunistické režimy.

Hlavním důsledkem japonského tažení v Číně byla skutečnost, že válka přispěla k obnově a vzestupu komunistů, v jejichž čele stál Mao Ce-tung. Kuomintangská vláda skomírala, nebyla schopna se rozhodně postavit proti Japoncům a navíc musela čelit zhoršující se hospodářské situaci, na níž se podepsala nezvladatelná inflace. Teoreticky byl Kuomintang v převaze a disponoval větší armádou než komunisté. A tak, když v roce 1946 znovu vzplála občanská válka, zahraniční pozorovatelé věřili ve vítězství Kuomintangu. Ten byl ovšem v takovém morálním rozkladu, že vítězství komunistů bylo poměrně rychlé. 1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika. Tíha okolností zprvu donutila Maa spoléhat na podporu SSSR, ale osobně Moskvě příliš nakloněn nebyl, Mao těžko snášel Stalinův despotický přístup. Vytvořil vlastní komunistický model maoismu. Zavedl tvrdý represivní režim, jakákoli pravděpodobnost otevření se světu v oblasti zahraniční politiky byla v průběhu příštích dvaceti let prakticky nulová. Až po Mao Ce-tungově smrti se začala Čína otevírat směrem na Západ a postupně zaujala pozici mocnosti