B 06 - Důsledky 2. světové války

V září 1948 začala jednání mezi západoevropskými demokraciemi, Spojenými státy, Portugalskem, Kanadou a Dánskem o vytvoření vojenské aliance. Částečně souvisela s reakcí na sovětské kroky v Evropě a zčásti se zklamáním z OSN, kde sovětské právo veta brzdilo činnost Rady bezpečnosti. Tyto země ustavily Organizaci severoatlantického paktu (smlouva byla podepsána 4.4. 1949). V podstatě to znamenalo sdružení západní Evropy do antisovětského bloku.

Naproti tomu SSSR přistoupil k vytvoření východoevropské smlouvy o vzájemné pomoci, známé jako Varšavský pakt. Smlouva sdružovala všechny východoevropské státy s výjimkou Jugoslávie pod jednotné vojenské velení.

Výsledkem druhé světové války v Evropě se z bývalých nepřátel stali spojenci a z bývalých spojenců nepřátelé. Mocnosti byly rozděleny do dvou ozbrojených táborů.

Situace v Asii

3 hlavní důsledky:

Poražené Japonsko v dlouhodobém hledisku povstalo a koncem padesátých let zaznamenalo ohromný hospodářský růst. Stalo se tak dominantní ekonomickou mocností v Asii.

Koloniální nadvlády evropských zemí v Indii, Malajsku, Indočíně a ve Východní Indii se větší či menší rychlostí blížily ke svému konci.

V rozsáhlých částech Asii se rozšířil komunismus. Ve snaze zastavit komunismus vstoupily Spojené státy dvakrát do války, v Koreji a Vietnamu.

Japonsko bylo okupováno vojsky Spojenců, v podstatě to byla okupace americká. Okupace sledovala vyloučení militarismu, zavedení demokracie amerického stylu. Císař Hirohito přiznal odpovědnost za chyby minulosti…nebyl postaven před soud jako válečný zločinec, byl zbaven titulu a božského původu a byl ponechán ve funkci jako formální hlava státu. V roce 1947 byla přijata nová ústava, ženám bylo přiznáno volební právo, byla zahájena pozemková reforma, která znamenala konec moci statkářů a vedla k vytvoření stabilního rolnictva. Koncem roku 1947 se charakter americké okupace změnil, nastoupil pragmatičtější konzervatismus, který kladl důraz na ekonomickou obnovu. S vypuknutím války v Koreji začaly USA na Jap. stále více nahlížet jako na spojence v boji proti šíření komunismu. Po uzavření mírové smlouvy USA a VB s Jap. (1951) byla v dubnu 1952 formálně ukončena americká okupace.

Konec éry velkých impérií symbolizovalo stažení Britů z Indie. Indičtí nacionalističtí vůdcové Gándhí a Nehrú (předseda strany Národního kongresu, prosazoval sjednocenou Indii, po rozdělení se stal prvním indickým ministerským předsedou) se sice měli na pozoru před Japonci, ale zároveň si byli vědomi toho, že zesílený tlak na Brity, který mohla válka přinést, by je mohl přivést k nezávislosti. Za indickou nezávislou se skrývaly tři hlavní problémy: požadavek vytvoření samostatného muslimského státu Pákistán, osud knížecích států a časové rozvržení. Muslimský vůdce Muhammad Alí Džinnáh původně podporoval stranu indického Národního kongresu, v roce 1940 se však od ní odtrhl a založil Muslimskou ligu, aby položil základy samostatného Pákistánu. Clement Atlee a poslední indický vicekrál Mountbatten považovali vzájemná podezření hinduistů a muslimů za natolik neřešitelná, že přistoupili na rozdělení země. Indie a Pákistán se v srpnu 1947 staly nezávislými státy v rámci Britského společenství národů. Knížecí státy byly přinuceny se připojit k jednomu z nich. Nezávislost byla provázena rozsáhlými krvavými boji mezi oběma skupinami, jimž padlo za oběť až 500 000 lidí.