12. Etruskové v dějinách Říma a období rané římské republiky (teze)

jádrem etruské moci bylo původně Toskánsko, v 7.-6. století př. n. l. Etruskové ovládali i severoitalskou oblast až k řece Pádu a svoji moc rozšířili i do střední Itálie (viz téma Počátky dějin Říma a doba královská), v 6. století př. n. l. i do jižní Itálie (velmi úrodná oblast Kampánie),

v době svého největšího rozmachu byli Etruskové jednou ze tří nejdůležitějších mocností západního Středomoří, společně s Kartágem a Velkým Řeckem, zánik etruského panství v Římě byl však počátkem začínajícího úpadku etruské moci, ztráta Říma znamenala pro Etrusky oslabení ve strategicky důležité oblasti zajišťující spojení s Kampánií, po porážce etruského loďstva sicilskými Řeky u italské Kýmy přestaly být postupně Etruskové námořní velmocí, na konci 5. století př. n. l. zcela pozbyli své pozice v Kampánii,

od počátku 4. století př. n. l. byla etruská města ohrožována na severu Kelty, z jihu se na ně tlačil sílící Řím, po bojích s Vejemi (dobyty 396 př. n. l.) se v roce 265 př. n. l. Římanům vzdalo i polední nezávislé etruské město Volsinie, na konci republiky již Etruskové podlehli Římu i kulturně,

objasnění pojmu republika: pojem je složen z latinských slov res (věc), publicus – veřejný, res publica – věc veřejná,

datace a periodizace: raná republika (509-265/287 př. n. l., mezníky: ustanovení dvou konzulů, dobytí Volsinií, další možný mezník 287 př. n. l., třetí secese, vyrovnání mezi patriciji a plebeji, vrcholná republika (265/287-146/133 př. n. l.), konec třetí punské války, nebo 133 př. n. l., tribunát Tiberia Sempronia Graccha, krize republiky nebo také pozdní období římské republiky (146/133-27/31,30 př. n. l.), nástup Augusta k moci, nebo rok 31 př. n. l., bitva u Aktia, či 30 př. n. l., Egypt římskou provincií,

ve vnitropolitickém vývoji Říma je doba rané republiky především obdobím boje mezi patriciji a plebeji, dalším charakteristickým rysem je vytváření republikánského státního zřízení,

boje mezi patriciji a plebeji: patricijové – slovo je odvozeno z latinského podstatného jména pater (otec), patricius – potomek urozeného otce, pojem plebejové souvisí se slovem plebeius – příšlušník lidu, plebs – lid, patriciové – potomci původního obyvatelstva Říma, původních starých římských rodů, plebejové – přistěhovalci do Říma,

obě tyto společenské vrstvy vznikly už na konci královské doby, ale rozpory mezi nimi se vyhranily na počátku republikánského období, základní rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že patricijové měli úplné římské občanské právo, zatímco plebejům některá občanská práva nenáležela, jiná jim patřila pouze formálně,

římské občanské právo: skládalo se ze souboru soukromých i veřejných práv, k základním soukromým právům římského občana se řadí právo uzavírat právoplatný sňatek (ius conubii) a právo nabývat majetek (ius commercii), k veřejným právo být volen do úřadů (ius honorum), volit a hlasovat na sněmech (ius suffragii), zastávat kněžské úřady, interpretovat věštná znamení, účastnit se rodových kultů (ius sacrorum, auspiciorum et sacerdotium), právo odvolat se proti soudnímu rozhodnutí římského úředníka k lidovému shromáždění (ius provocationis),

plebejové neměli ius conubii, ius honorum, ius sacrorum, auspiciorum er sacerdotium, měli ius commercii, ale většinou se jednalo o chudé římské občany, kteří si nemohli dovolit zabírat další pozemky z veřejného pozemkového fondu (ager publicus) kvůli nedostatku finančních prostředků na jejich obdělávání, ius suffragii mohli uplatnit na lidovém setninovém sněmu, ale zde se hlasovalo podle jednotlivých tříd a stačilo hlasování první třídy římských občanů, tj. nejbohatších Římanů, aby byla dosažena prostá nadpoloviční většina hlasů,

příčiny vítězství plebejů: jejich rostoucí počet v Římě, plebejové také tvořili převážnou většinu římských vojáků, postupně rovněž narůstalo bohatství některých plebejů, plebejská obec byla jednotná, plebejové si vytvořili svůj vlastní plebejský tributní sněm,

požadavky plebejů: dosažení úplného římského občanského práva, přístup k nejvyšším úřadům v obci, sepsání zvykového práva, zrušení dlužního otroctví,

secese: nejvýraznějším prostředkem plebejů v bojích s patriciji se staly secese (z latinského slova secessio-odejití stranou), tj. odchod plebejů z Říma a hrozba, že založí svou vlastní obec, důsledkem každé z tří secesí bylo dosažení nějakého ústupku ze strany patricijů,

datace secesí a jejich důsledky: 1. secese (494 př. n. l.), ustanovení úředníka hájícího plebejské zájmy, tj. tribuna lidu, stal se jedním z nejdůležitějších římských úředníků, měl zejména právo „veta“ (latinské sloveso veto znamená zakazuji), tj. právo zakročit proti aktu kteréhokoliv úředníka (s výjimkou diktátora), právem veta mohli tribunové zmařit i jednávání sněmů a senátu, jestliže se však proti právu veta postavil někdo další z kolegia tribunů lidu, byl zákrok zmařen,

2. secese (449 př. n. l.), sepsání zvykového práva, vytvoření Zákonů dvanácti desek (leges duodecim tabularum), bylo napsáno na dvanácti tabulích, do dnešní doby se ho podařilo z větší části rekonstruovat, nejednalo se o systematický výklad práva, ale zákony upravovaly výkon soudní moci před státním úředníkem, týkaly se především rodinného práva, soukromého majetku a majetkových vztahů,

3. secese (287 př. n. l.), usnesení plebejského lidového sněmu (plebiscit) se automaticky stávalo zákonem bez schválení senátu,

další úspěchy plebejů: v průběhu ostrých sociálních zápasů dosáhli plebejové rovněž ius conubii (446 př. n. l.), přístup k nejvyšším úřadům: z nejdůležitějších ke konsulátu (367 př. n. l.), a to v rámci zákonů tribunů lidu Licinia a Sextia (leges Liciniae Sextiae), od té doby byl vždy jeden ze dvou konzulů volen z patricijů, jeden z plebejů, přístup ke kněžským úřadům (300 př. n. l.), podařilo se jim také vyřešit dlužní otázku zrušením dlužního otroctví (326 př. n. l.),

důsledky vyrovnání mezi plebeji a patriciji: po vyrovnání mezi patriciji a plebeji se vytváří nová římská aristokracie, tzv. nobilita, patricijsko-plebejská úřednická aristokracie, příslušnost k ní se dědila rodem, z jejích řad pocházeli členové senátu a nejdůležitější úředníci, rozhodující postavení senátu v římské společnosti této doby se projevovalo v oficiálním označení římského státu SPQR – Senatus populusque Romanus (senát a lid římský),

vytvoření systému republikánských institucí: senát, systém úřadů, lidová shromáždění,

senát: byl původně poradním orgánem vedoucích římských úředníků, ale postupně se stal nejdůležitějším činitelem vnitřní i zahraniční politiky, v republikánské době (až do Sully) měl 300 členů, seznam senátorů sestavoval censor, dobrozdání senátu se stala víceméně závaznou směrnicí pro praxi římských úředníků,

základní charakteristika systému římských úřadů: byli voleni, úřady se v době republiky zastávaly bezplatně a jejich zastávání bylo považováno za čest pro římského občana, funkční období zpravidla trvalo jeden rok, většinou bylo voleno více úředníků (úřednická kolegia), úřady se dělily na řádné a mimořádné,

řádné úřady (od nejnižších po nejvyšší): kvestoři – měli na starosti finance, postupně narůstal počet kvestorů, kteří spravovali finance v provinciích, aedilové – dbali na dodržování pořádku ve městech, na zásobování, starali se o pořádání her a slavností, praetoři – věnovali se především soudním záležitostem, jejich počet se zvětšoval se vznikem provincií, konzulové – na setninovém sněmu byli voleni dva konzulové, byli především nejvyššími veliteli římské armády, jejich jmény se datovaly události římských dějin (za konzulátu…), vrcholem politické kariéry patricijů byl úřad censorů, bylo voleni jednou za pět let a ve svém úřadu setrvávali 18 měsíců, jejich nejdůležitějším úkolem bylo provádět sčítání římských občanů a dále také census, tj. odhad majetku římských občanů, podle něhož byli zařazeni do majetkových tříd, vytvářeli i seznam římských senátorů a dbali na dodržování mravů,

z mimořádných úředníků je třeba uvést zejména diktátora, který byl jmenován zejména v případě mimořádného vnějšího i vnitřního ohrožení Říma na dobu 6 měsíců, dostal mimořádné neomezené pravomoci, a to nad všemi obyvateli státu, k mimořádným úředníkům patřili i tribunové lidu,

lidová shromáždění: byla tři, z nichž nejdůležitější pravomoci patřily setninovému sněmu, viz téma Počátky dějin Říma a doba královská,