12. Etruskové v dějinách Říma a období rané římské republiky (teze)

nejvýznamnější soupeři Říma: Etruskové, Latinové, Keltové, Samnité, jihoitalští a sicilští Řekové,

příčiny vítězství Říma a sjednocení Itálie: nejednost protivníků, kteří zpravidla bojovali proti Římanům osamoceně, obratná římská diplomacie, která spočívala ve vytváření kolonií a municipií a systému spojenců na území Itálie, svoji roli sehrála také vynikající římská armáda a schopní římští vojevůdci,

kolonie, municipia, spojenci: pod pojmem kolonie se rozumí osady, které Římané zakládali zpravidla na dobytých územích nejprve v Itálii, v pozdější době i v provinciích, jejich zakládání mělo strategický i sociální účel, půdu zde získávali spíše chudší římští občané, města domácího obyvatelstva získávala postavení municipií, která musela plnit určité závazky vůči Římanům, spojenci pak byla města a kmeny na území Itálie, s nimiž Řím uzavíral spojenecké smlouvy, jejich postavení bylo odstupňováno, některým byla udělena plná římská občanská práva, některým pouze částečná, jejich nejdůležitější povinností bylo bojovat v římské armádě,

průběh bojů: Etruskové: po vyhnání posledního etruského krále Tarquinia Superba se Etruskové neúspěšně pokoušeli znovu dobýt město Řím, nejurputnější boje proběhly s Vejemi, které Římané definitivně porazili po desetileté válce v roce 396 př. n. l., porážku Vejí následovalo zničení města, jeho vyplenění a zničení, pobití mužů, odvlečení žen a dětí do otroctví, tj. praktiky, které Řím začal uplatňovat na dobytých územích, boje s Etrusky byly završeny po dobytí posledního nezávislého etruského města Volsinií (265 př. n. l.),

Latinové: na území Latia se více měst sjednotilo v latinském spolku, latinské lize, označované také jako aricijská federace (podle města Arricium), v konfliktech s Římany se k Latinům přidávaly i další příbuzné kmeny, např. Volskové a Aequové, boje s cílem podmanit si tyto kmeny probíhaly dlouhou dobu a jejich vyvrcholením se stala válka s Latiny (340-338 př. n. l.), po ní bylo podmaněným latinským městům udělováno tzv. latinské právo, tj. téměř úplné římské občanské právo, ale bez možnosti hlasovat,

Keltové (římské pojmenování Gallové): na počátku 4. století př. n. l. začaly území Itálie ze severu ohrožovat keltské kmeny, podařilo se jim proniknout až do střední Itálie a v roce 390 (podle některých badatelů v roce 387) př. n. l. s nimi svedli Římané bitvu u říčky Allie nedaleko od Říma, která skončila drtivou porážkou Říma, toto datum bylo později do římského kalendáře zařazeno jako černý den (dies ater), Keltové pak dokonce vpadli do města Říma, které vyplenili, s tímto vpádem se pojí několik známých římských pověstí, zejména legenda o kapitolských husách, které probudily obránce římské pevnosti na Kapitolu, známé je také vyprávění o tom, jak galský náčelník Brennus hodil při odměřování výkupného na váhy svůj meč se slovy Běda poraženým (Vae victis), Keltové po zaplacení výkupného z města odešli, v Itálii se usadili severně od řeky Pádu na území nazývaném Gallie Předalpská (Gallia Cisalpina),

Samnité: patřili k sabellským kmenům a ohrožovali významná města úrodné Kampánie, po té, co se snažili obsadit město Capua, obrátili se jeho obyvatelé s žádostí o pomoc na Řím, odehrály se tři války se Samnity, nejdéle trvala druhá válka (327-304 př. n. l.), v níž Římané utrpěli potupnou porážku v bitvě v Caudijské soutěsce (321 př. n. l.), po ní museli římští vojáci projít pod jhem (dva oštěpy zabodnuté do země a nad nimi ležel oštěp třetí), válka však nakonec skončila vítězstvím Říma, v třetí válce (298-290) se Samnité spojili s Umbry, po několika vítězných bitvách Římané samnitské území obsadili,

jihoitalští Řekové: území Kampánie sousedilo na jihu s oblastí řeckých měst, která tu vznikla v době Velké řecké kolonizace (např. Kúmy, Rhegion, Paestum, Tarent, Neapol, Sybaris), příčinou konfliktu se staly spory mezi jedinou spartskou kolonií, městem Tarentem, a Římem, Římané porušili dohodu uzavřenou s Tarentem a umístili svoji posádku a válečné loďstvo v městě Thúrie, otevřená válka propukla v roce 280 př. n. l. a na stranu Tarentu se v ní přidala četná další řecká města,

nejvýznamnějším spojencem protiřímské koalice byl král Épeiru (krajina na severu Řecka) Pyrrhos, chtěl naplnit své vlastní mocenské ambice a po sjednocení západních Řeků uskutečnit expanzi proti Kartágu, nejprve se mu podařilo vítězit, i když za cenu velkých válečných ztrát, po vítězné bitvě u Auscula roku 279 př. n. l. prý král řekl: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni“. (Pyrrhovo vítězství), posléze však byl poražen a stáhl se zpět do Řecka (275 př. n. l.), v roce 272 př. n. l. se podrobil Římu i Tarent,

důsledky bojů o sjednocení Itálie: k roku 265 př. n. l. se pod nadvládou Říma ocitla téměř celá Itálie, s výjimkou severní části země, kterou ovládali Keltové (Gallia Cisalpina), sjednocení Itálie vytvořilo s Říma důležitou mocnost západního Středomoří.