volby-obecne-cs

Typy volebních systémů:

Většinový (majoritní) volební systém: je založen na tom, že mandát získává ten, kdo má většinu hlasů. Zpravidla se v něm používají jednomandátové volební obvody.

A) relativní většinový systém: vítězí ten, kdo má nejvíce hlasů a není stanoveno, jak velká jeho většina má být. Např. volby dolní komory parlamentu ve Velké Británii: celá země je rozdělena na jednomandátové volební obvody; pokud má v obvodu vítěz např. 25 procent hlasů a ostatní kandidáti mají méně než on, získává mandát.

B) absolutní většinový systém: vítězí ten, kdo získal nadpoloviční většinu hlasů (případně může být stanovena i většina vyšší, např. 70 procent hlasů). Tento systém vede nejčastěji k potřebě konání druhého kola hlasování, neboť v 1. kole se zpravidla stanovené většiny nepodaří žádnému kandidátovi dosáhnout.

Např. volby do Senátu PČR. Celá ČR je rozdělena na 81 jednomandátových volebních obvodů. Na hlasovacích lístcích je vždy uvedeno jméno jen jednoho kandidáta, volič může použít jen jeden hlasovací lístek. Pokud ve volebním obvodu získá některý z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů, získá mandát. Pokud se tak nestalo, postupují do 2. kola dva nejúspěšnější kandidáti z kola 1. Ve 2. kole je zvolen ten kandidát, která získal více hlasů. V případě rovnosti hlasů rozhodne los.

Zvláštním příkladem absolutního většinového systému, jehož výhodou je, že stačí konání jednoho kola, je tzv. většinový preferenční systém (alternativní hlasování), používaný pro volby dolní komory australského parlamentu (s jednomandátovými volebními obvody). Tento systém je však (ve srovnání s našimi volbami do Senátu PČR) náročnější jak na voliče tak na volební komisi posuzující odevzdané hlasovací lístky. Předpokládá také vysokou informovanost voliče o jednotlivých kandidátech jeho volebního obvodu.

Volič zde na hlasovacím lístku vyznačí jednak svého „favorita“, tj. kandidáta, jehož by chtěl mít za vítěze voleb. Současně však musí vyznačit i pořadí, v jakém preferuje ostatní kandidáty; jen tehdy je jeho hlas platný.

Např: volební obvod Melbourne – 1 (název uveden jen jako pedagogický příklad), v němž kandidovali tři kandidáti, voleb se účastnilo a platně hlasovalo 100 voličů.

1. preference 2. preference 3. preference

Banks: 45 25 30

Crowford: 25 35 40

Spencer: 30 40 30

Pokud by např. Banks měl nadpoloviční většinu 1. preferencí, stal by se vítězem. Ale jak je vidět výše, 1. preference nevedla k vítězi. V takovém případě je vyřazen kandidát s nejmenším počtem 1. preferencí, tj. v daném případě Crowford. Jeho hlasy jsou rozděleny podle toho, komu jeho voliči dali druhé preference. Postup se pak opakuje, dokud některý z kandidátů nezíská nadpoloviční většinu. Tj. pokud např. z Crowfordových voličů (tj. těch, kteří volili Crowforda v 1. preferenci) 15 chtělo mít ve 2. preferenci Bankse a 10. chtělo mít ve 2. preferenci Spencera, mandát získá Banks, protože díky 2. preferenci získal celkem 60 hlasů (45 /v 1. preferenci/ + 15 /ve 2. preferenci u Crowfordových voličů/); získal tak nadpoloviční většinu ze 100.