4_1__Optika a Elmg_vlny

513 

300násobně  hmotnějšími,  než-li  jsou  elektrony).  Tak  jako  vlnám  v  elektromagnetickém  poli 
můžeme přiřadit fotony, tak také můžeme elektronům přiřadit vlny. 

Planckovu ideu kvantování energie rozšířil později Einstein i na fotoelektrický jev, Planckova 
konstanta  h  se  v jeho  pojetí  stala  univerzální  konstantou  elektromagnetického  záření  a 
článkem spojujícím jeho vlnové a korpuskulární vlastnosti. Bohr Planckovu konstantu zavedl 
do atomové fyziky a Louis de Broglie ji použil ve vztahu, který připisoval volně se pohybující 
částici s hybností p rovinnou vlnu o vlnové délce 

λ, čímž byl korpuskulárně vlnový dualismus 

rozšířen i na částice. 

υ

λ

λ

c

T

c

c

m

h

p

h

=

=

∧

=

=

,   

          4.1.- 1. 

kde 

λ je de Broglieho vlnová délka fotonu [m]; h Planckova konstanta 6,625.10-34 [J.s];  

p

 hybnost fotonu [kg.m.s

-1]; m hmotnost fotonu [kg]; c rychlost fotonu ve vakuu [m.s-1]; 

T

 perioda fotonu [s]; υ frekvence fotonu [s

-1]. 

 
Dvě základní vlastnosti hmoty jsou její spojitost a korpuskulární charakter, hmota je tedy 
obojetná,  „duální“.  Dualismus  světla  se  projevuje  současně  vlnovou  povahou  (danou  jevy 
interference,  ohybu  a  polarizace)  a  korpuskulární  povahou  (danou  proudem  fotonů,  tj. 
korpuskulí  jako  kvant  o  stejné  energii,  hmotnosti  a  hybnosti)  a  lze  jej  jednoznačně  dokázat 
experimentálně. 

V červené oblasti spektra (např. u rozhlasových vln) je  f  frekvence vlnění relativně malá a 
tedy i kvantum  h f  je relativně velmi malé. Spojitý vlnový ráz působení tak dominuje nad 
nespojitým a nespojitý charakter vlnění není průkazně měřitelný. Ve fialové oblasti spektra (např.  u  rentgenového  záření)  je  frekvence