Úvod do kriminalistiky dílčí podpůrné texty

1. Protokol

V protokolu je kromě základních náležitostí (místo, čas, předmět úkonu apod.) třeba především uvést, co vyslýchaná osoba sdělila sama při monologu a co v odpovědích na otázky, jakož i přesné znění položených otázek.

Podstatou protokolace výpovědi je jednak převedení řeči mluvené v psanou a jednak nutný výběr informací, které budou písemně podchyceny. Aby při tomto postupu nedocházelo ke zkreslení výpovědi, je třeba dbát následujících zásad:

• autentičnost – protokolovat pouze informace, které byly skutečně získány při tom konkrétním výslechu

• objektivnost – protokolovat pouze informace, které vypověděl vyslýchaný

• výstižnost, přesnost, jednoznačnost slov použitých v protokolu – Pokud jsou některé výrazy nesrozumitelné, je třeba protokolovat i jejich bližší vysvětlení od vyslýchané osoby. Vždy je účelné, aby vyslýchající formuloval zápis nahlas, aby mohly být ihned odstraněny případné chyby a nedorozumění.

Je několik možností, jak v průběhu výslechu výpověď protokolovat:

1. okamžitě slovo od slova, tak jak vyslýchaný mluví

2. po částech – tento způsob je v praxi nejčastější

3. celou výpověď až po skončení výslechu

1. Magnetofonový záznam

Magnetofonový záznam je vhodné použít všude tam, kde kromě přesného obsahu výpovědi potřebujeme zachytit celkovou atmosféru a stav vyslýchané osoby nebo tam, kde podle okolností je protokolování nemožné nebo příliš zdlouhavé.

Magnetofonový záznam umožňuje též lepší posouzení zákonnosti a vhodnosti použitých taktických postupů.

O použití magnetofonu musí být vyslýchaná osoba předem informována.

1. Videozáznam

Videozáznam zachovává veškeré výhody zvukové dokumentace a spojuje je s přednostmi obrazového záznamu.

XVII. Rekognice

§ 1. Pojem, druhy a význam rekognice

1. PODSTATA A POJEM REKOGNICE

Rekognice je vedle výslechu druhou významnou metodou kriminalistické praktické činnosti a trestněprocesním úkonem, spočívajícím v získání kriminalisticky a důkazně relevantní informace z paměťové stopy.

Psychologickým základem rekognice je především znovupoznání dříve bezprostředně vnímaných objektů (osob a věcí), které mají kriminalisticky a důkazně významnou souvislost s touto událostí. Znovupoznávající osobou může být jen osoba, která objekt, jenž má být rekognován, vnímala bezprostředně svými smysly. V kriminalistické praxi je nejčastěji znovupoznávající osobou poškozený či jiný očitý svědek, ojediněle i obviněný.

Znovupoznání, jako psychický proces člověka, je na rozdíl od reprodukce možné jen při opětném vnímání téhož objektu. Vzhledem k tou považujeme rekognici za formu kriminalistické identifikace.

Objektem kriminalistické identifikace mohou být jen osoby a takové věci, které vedle obecných vlastností mají i vlastnosti specifické.