Ekologie stanovišť FZP

 Zooplankton limnetického pásma se skládá z nemnoha druhů, ale počet jedinců bývá velmi vysoký. 
Nejhojnější  bývají  hlavonožci,  perloočky  a  vířníci  -  ovšem  druhy  jiné  než  v  litorálu.  Mnozí 
zooplanktonní  korýši  mají  zvláštní  hřebeny  složené  z  brv  na  výběžcích  thoraxu,  kterými  filtrují 
bakterie, fytoplankton a částice detritu. Jsou to vlastně herbivoři. Hustota planktonních organismů 
je obvykle větší než hustota vody, a proto ve vodním sloupci pomalu klesají. Rychlost klesání se 
může zpomalit zvýšením tvarového odporu těla organismu nebo snížením celkové specifické váhy 
těla.  Zatímco  tvarový  odpor  těla  zvyšují  nejrůznější  výrůstky,  specifická  váha  těla  se  snižuje 
odlehčením schránek, tvorbou rosolovitých obalů atp. 

Obr. viz Lellák a Kubíček 1991: Hydrobiologie: str. 73 

 Další  představitelé  zooplanktonu  jsou  však  dravci.  Podobně  jako  fytoplankton  pulzuje  i 
zooplankton,  který  je  na  něm  závislý.  Charakteristickým  znakem  zooplanktonu  je  vertikální 
cirkadiánní migrace. Po setmění se přesouvají z hloubky k hladině a po rozednění se vracejí zpět. 
Klanonožci  a  perloočky  mají  různý  způsob  života  a  rozmnožování.  Obě  formy  dosáhly  různým 
způsobem  stejného  úspěchu  ve  velmi  rychlém  rozmnožování,  které  je  pro  danou  niku  nezbytné. 
Perloočky se rozmnožují parthenogeneticky - samci se objevují až na počátku nepříznivého období. 
Klanonožci se nerozmnožují parthenogeneticky, ale samička si může z 1 kopulace uchovat dostatek 
spermií, které jí vydrží pro mnoho snůšek vajíček. Jde o tzv. paralelní adaptace vedoucí k určitému 
cíli.