VÝVOJOVÁ_PSYCHOLOGIE

11.11 Vývoj rodičovské role

• mezník: nástup dítěte do školy – tím i svoji rodinu reprezentuje

• rodiče prožívají úspěch dítěte, jelikož jsou s ním identifikováni

• většina rodičů hodnotu vzdělání dítěti proklamuje – ačkoliv nemuseli být sami úspěšní ve škole

Osamělý rodič

• musí zastávat univerzálnější roli – otcovské i mateřské chování

• emočně náročnější, objektivně přetížen povinnostmi, v mnoha směrech frustrovaný – častěji osamělý, sociálně izolovaný, častěji finanční problémy, mocensky oslaben

• sebehodnocení osamělého rodiče bývá ambivalentní: cítí se ponížen, zůstal sám; získá větší sebeúctu a pocit větší hodnoty

• sebehodnocení závisí i na vztahu k bývalému manželovi: na míře vyrovnanosti s rozvodem, na míře akceptace, tolerance druhého rodiče na výchově

• neodpovídající role dítěte ve vztahu k osam. rodičovi: role pseudopartnera, fixace v závislé a podřazené roli, prostředek o ovládání bývalého partnera

11.12 Identita mladé dospělosti

• vědomí nově nabyté samostatnosti a nezávislosti, pocit svobody

• změna myšlení se projeví i ve vztahu k vymezení vlastní identity

• má potřebu změny, je motivován k přijetí nových rolí

• zvládnutí profesní role funguje jako potvrzení vlastních kompetencí i statusu dospělosti – profese je důležitou složkou ID muže i ženy

• další důležitou složkou ID je role, která potvrzuje kvalitu nových mezilidských vztahů + součást ID partner + manžel = podpora párové ID + rodičovská role

12. Období střední dospělosti: 35-45let

• krize středního věku

• C.G.Jung:“člověk, kterému se podařilo pevně zakotvit ve svém postoji, odhalil správný běh života, věčná platnost“

• pocity tísně, až deprese, svých prožitků si všímá čím dál více častěji

• tendence bilancovat přispívá vědomí předělu vlastního života a jeho budoucí časové omezenosti, s níž souvisí i určité zúžení vlastních možností

1. bilancování minulosti – srovnává svoji situaci s dřívějšími ideály a posuzuje míru jejich naplnění

2. představy o budoucnosti – hledá smysl života, pocity smutku, úzkost a strach z budoucnosti

• stereotyp – pohodlnost, minimum nových podnětů, citové vyhasínání, zvyšuje riziko životní stagnace, protest proti rutině

• řešení: potřeba změny existuje ale jen na symbolické úrovni, nakonec vede k nějakému jednání (projev moratoria stř. věku- člověk volí provizorium, kterým se zbaví zátěže omezujících vazeb a získá čas na přiměřenější řešení), potřeba změny se může projevit i pozitivním způsobem, negativním – syndrom vyhoření, projevy rezignace, autodestrukce, extrém – bilanční sebevražda

• krize stř. věku mění postoj k mnoha hodnotám – větší důraz na individuální potřeby, na obsah – hledá skutečná smysl svého dalšího života, další rozvoj osobnosti, proces individuace – člověk se osvobozuje od různých vnějších tlaků, uvolňuje se z vazby na rodinu, k další vnitřní emancipaci od rodičovských vzorů

• dochází i ke změně vlastní intimity a generativity – mění se potřeba intimity i způsob jejího naplnění, ke změně generativity – poslední šance, aby se stal tím, kým by chtěl skutečně být

• opět ožívá problém vlastní ID – je třeba ji přehodnotit a nalézt její alternativu, kt. by byla přijatelná i pro období stárnutí – už není třeba přijmout adolescenční řešení nechat to na později, musí se řešit všechno právě teď

• existenciální bilancování zahrnuje i přiznání chyb – ponaučení