Mezinarodni-vztahy

Stalin postupně získával čím dál tím větší sebevědomí. Truman a Attlee, který po vítězných parlamentních volbách převzal 29. července otěže jednání za Velkou Británii, byli příliš nezkušení v zahraniční politice, aby mohli sovětskému vůdci konkurovat. Jejich nesmělé výtky k počínání Sovětského svazu na Balkáně Stalin v podstatě smetl ze stolu. Společná dohoda „Deklarace o osvobozené Evropě“ z Jalty, která měla napomoci demokratizaci bývalých německých spojenců, se ukázala být cárem papíru. Stalin zde získával postupně moc a nehodlal se jí vzdát.

Velkým problémem byla otázka nového uspořádání hranic a osud německých menšin ve střední Evropě. Sovětský svaz potvrdil územní zisk na úkor dalších států – Rumunska (Besarábie a severní Bukovina), Polska (jeho východní hranice měly být na tzv. Curzonově linii), Československa (přišlo o Zakarpatskou Ukrajinu), Finska a Pobaltí (pobaltské sáty anektoval již v roce 1940). Kompenzaci za ztracené území získalo pouze Polsko. Zde se však rozhořel spor, jak velké území má Polsko na západě získat na úkor Německa. Polsko nakonec získalo velkou část – nová hranice byla vytyčena na Odře a lužické Nise. Muselo se vzdát pouze východopruského přístavu Königsberg (Kaliningrad) ve prospěch SSSR. Takovéto územní ztráty se pochopitelně řadě německých politiků nelíbily. Navíc Američané začínali v dalších měsících přehodnocovat svůj postoj k Německu – přestávali se na něj dívat jako na poražený stát a snažili se v něm vidět budoucího potenciálního partnera. V září roku 1946 americký ministr zahraničních věcí Byrnes ve svém významném stuttgartském projevu postupimské dohody v podstatě zpochybnil. Situace ohledně ztracených německých území ve prospěch východního souseda byla dlouho nejasnou a právně se ošetřila až v roce 1970 podpisem smlouvy o přátelství mezi SRN a Polskem. Po skončení studené války pak byla potvrzena při jednáních o znovusjednocení Německa.

Stalin, vědom si svého velkého vítězství v polské otázce, přislíbil uspořádat v Polsku volby. Ty se konaly začátkem roku 1947. Byly to pochopitelně volby zfalšované a jen upevnily moc polských komunistů.

Posledním velkým problémem Postupimi byl osud německých menšin v Polsku a Československu. Z Polska utíkali Němci již na konci války a zbylí pak museli své domovy opustit krátce po ní. V Československu byla situace částečně odlišná. Na sklonku války nedocházelo k tak častému útěku rodilých Němců ze svých domovů. Značnou část jimi obývaných území navíc osvobodila americká vojska. Krátce po válce však začalo docházet k četným excesům ze strany části českého obyvatelstva. V oblasti západních a severních Čech se jednalo spíše o útoky ze strany nově příchozích z vnitrozemí, než od českých starousedlíků, kteří žili s Němci pohromadě celá staletí. Často šlo o majetky sudetských Němců, které se nově příchozím hodily. Historie dala tomuto tříměsíčnímu běsnění označení „divoký odsun“. Přestože byla mezi těmito Němci řada těch, kteří měli být po právu vydáni poválečné spravedlnosti, princip vraždy na základě kolektivní viny však nelze ničím ospravedlnit. Velmoci byli v otázce budoucnosti sudetských Němců postaveny před hotovou věc. Onen zmíněný „divoký odsun“ již v Československu probíhal. Řešení problému se mělo nalézt až na úplný závěr konference. Aby snad velmoci neustoupily, byly v Československu prováděny akce, které měly dokázat nemožnost společného žití obou národů. Nejznámější akcí tohoto typu byl zinscenovaný výbuch vojenského skladiště v Ústí nad Labem 30. července 1945. Velmoci v Postupimi pak reagovaly souhlasem s odsunem německého obyvatelstva – vše mělo ovšem probíhat naprosto organizovaně. V Československu pak tento proces trval do konce roku 1946.