Mezinarodni-vztahy

1. Postupimská konference.

17. 7. – 2. 8. 1945 probíhá mírová konference v Postupimi mezi Stalinem (SSSR), Trumanem (USA) a Churchilem a později Attleyem (Velká Británie) – byla stanovena německo – polská hranice (řeky Odra a Nisa); odsun německých občanů z ČSR, Polska a Maďarska, který měl být řízen komisí, která stanovila, do které ze 4 německých zón půjde kolik lidí; reparace – nejvíce pro SSSR, v naturáliích – SSSR si může vzít z Německa vše, co jde (85% ze své zóny a 25% z ostatních zón)

Postupimská konference končí záležitosti týkající se 2. SV

V poledne 17. července se poprvé setkali Truman se Stalinem. Truman ujistil Stalina, že spolupráce mezi oběma státy bude pokračovat a kurs se po smrti Roosevelta měnit nebude. Stalin na oplátku potvrdil slib z Jalty, že SSSR vstoupí do války s Japonskem. Odpoledne téhož dne pak začala vlastní jednání tří zúčastněných stran.

Tématem jednání byla především budoucnost Německa. Nebylo to však jediné téma. 16. července se ve Spojených státech uskutečnil první úspěšný jaderný pokus. Prezident Truman byl informován a zpravil o výsledku i Churchilla. Tento úspěch měl být trumfem pro jednání s Rusy. Když byl o této zprávě Trumanem informován Stalin, nejevil známky jakéhokoli překvapení. Aby také ne, když už o celém projektu dávno věděl od svých špionů. Věděl o této cause dokonce dříve než sám Truman! Překvapení Stalinovo a triumf Trumana se tedy nekonal.

Hlavní jednání se však vedla v otázce poválečného uspořádání poraženého Německa. Velmoci se dohodly na nutnosti denacifikace, demokratizace, demilitarizace a demonopolizace. V hospodářských otázkách měla být v Německu zlomena moc silných monopolistických skupin. Německo se však nemělo stát pouze agrárním státem, jak kdysi navrhoval americký ministr financí Morgenthau. Truman s Churchillem měli zájem především na stabilním Německu a ani Stalin se nechtěl vzdát vyhlídek na využití hospodářského potenciálu Německa, které jak věřil, mu nakonec spadne do klína. Německo, jak prosazoval zejména Stalin, nemělo být v žádném případě trvale rozděleno. V otázce jeho správy se velmoci (dodatečně získala při správě poválečného Německa postavení „velmoci“ i Francie) shodly na vytvoření vrcholného orgánu, kterým se stala Spojenecká kontrolní rada pro Německo. V jejím čele stáli významní spojenečtí velitelé druhé světové války – Eisenhower, Montgomery, Lattre de Tassigny a Žukov. Německo tak mělo být de facto rozděleno do čtyř sfér vlivu. V otázce reparací se dohodl pouze fakt, že SSSR i další mocnosti je budou čerpat ze svých zón. SSSR měl navíc dostat menší část zařízení demontovaných ze zbylých průmyslových podniků západních zón.

Pro projednávání dalších, složitějších otázek, byla vytvořena Rada ministrů zahraničních věcí, která se měla pravidelně scházet a problémy postupně řešit. Poprvé se sešla v září 1945 v Londýně a od té doby několikrát až do roku 1949 – v atmosféře počínající studené války však příliš úspěchů nedosáhla.