Mezinarodni-vztahy

Dekretů prezidenta republiky je celkem 143, ale jen zhruba dvě desítky z nich obsahují normy politické, mocenské, či právní povahy. Právě tyto politické dekrety jsou všeobecně nazývány jako Benešovy dekrety.

Dekrety prezidenta republiky dělíme podle věcného hlediska na:

1. Dekrety dotýkající se ústavy, právního řádu, státních a společenských orgánů - sem patří například dekrety z roku 1940, jimiž Beneš zřídil Státní radu a sám sebe jmenoval prezidentem.

2. Dekrety vedoucí k potrestání nacistických zločinců a jejich spoluviníků v Československu - sem můžeme zařadit tzv. velký retribuční dekret doplněný ještě dekretem o Národním soudu a posléze tzv. malým retribučním dekretem.

3. Dekrety hospodářsky konfiskační (neboli znárodňovací) - jejich výsledkem byl hluboký zásah do soustavy soukromého vlastnictví v Československu a vytvoření základů socialistického státu.

4. Dekrety všeobecně politické - upravovaly stav v některých oblastech života společnosti. Sem patří i zákony z některých jiných kategorií (například zrušení německých vysokých škol).

5. Dekrety nacionálně perzekuční - dekrety protiněmecké a protimaďarské, tedy ty, jež se většinou považují za tzv. Benešovy dekrety. Je jich několik. Zbavují německé a maďarské obyvatelstvo Československa nejen veškerého majetku, ale také všech práv a posléze i československého státního občanství.

Ústavní dekrety

Dvěma dekrety ustavil Edvard Beneš exilovou vládu, jejímž předsedou byl až do konce Jan Šrámek, Státní radu jako poradní sbor a sám sebe jakožto prezidenta. Po celou dobu, kdy neexistoval československý parlament (do 28. října 1945), nahrazovaly dekrety prezidenta republiky řádné zákony. Dalším dekretem určil prezident Beneš zákonodárný orgán - Prozatímní národní shromáždění. 28. března 1946 přijalo Prozatímní národní shromáždění zákon, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky. Všechny dekrety se tedy staly po značných diskusích a sporech řádnými zákony Československé republiky.

Trestní dekrety

Podle Košického vládního programu se spektrum viny rozšířilo na Němce, Maďary, finanční, průmyslovou a agrární velkoburžoazii a na zrádce a kolaboranty. První dvě kategorie viníků byly charakteristické tím, že podle většinového mínění osoby, které by se neprovinily proti státu a národu, mezi nimi až na řídké výjimky vůbec nebyly, a tak měly být také plošně potrestány.Němci a Maďaři vyhnáním ze země, velkoburžoazie konfiskací jí náležejících podniků.pokud jde o udavače, pomahače nacistů a kolaboranty, bylo třeba zjistit individuálně, jsou-li vznesená obvinění oprávněná. A tak v těchto případech bylo nezbytné vycházet nikoliv z kolektivní, ale z individuální viny.

Retribuční dekrety a lidové soudy