Portfolio ke zkoušce ze Školní pedagogiky

Co se týče mé představy úspěšného žáka? Říkám si, co to znamená slovo úspěšný? Možná i toto slovo může být pojímáno jak pro koho. Je žák úspěšný jen, když to o něm lidé kolem říkají? Řekl bych, že to může být různé. Pak zde také mohou hrát roli různé „stupně“ úspěšnosti atd. Žák může být úspěšný např. jen v některém předmětu či v některých předmětech, např. v matematice, v nějakých přírodních či humanitních vědách, v umění, atd. A co když je žák brán okolím jako úspěšný, ale on se tak necítí? Taky možnost. Nebo naopak, žák si nepřipadá jako úspěšný, stále se nějak může podceňovat z nejrůznějších příčin, přitom může být úspěšný i po více stránkách, než by se jen o něm dalo zjistit. A co vlastně měří úspěch? Je to opravdu jen škola nebo snad rodiče či jiní aktéři rodiny či rodina celá, nebo snad sousedé..? Podle mě je žák dostatečně úspěšný asi hlavně, když dokáže sám sebe hodnotit přiměřeně kladně. Jsou žáci, kteří mají několik papírů na to, že jsou úspěšní či nadaní v kdečem, přitom stále mají potřebu si něco dokazovat, byť někteří prostě jen proto, že ví, že úspěšní opravdu jsou a chtějí být prostě lepší, to sice mnohdy nevím proč, ale může být. Jsou však i žáci, kteří se snaží, jsou v určitých věcech už tak šikovní, ale stále se snaží být lepší, avšak stále se jako úspěšní necítí. – Možná toto právě může být částečně i můj případ. Nicméně podle mě úspěšnost záleží ne jen na vědomostech a dovednostech, ale i na celkovém chování, charakteru. Je člověk úspěšný, když má skvělé dovednosti v nějakých školních předmětech, ale přitom se chová zle, sobecky, anebo páchá nějaké skryté zlo? A co když je člověk chytrý, hodný, ale má problém s kultivovaností v chování, ale má dobré srdce?- Lze i toto považovat jako úspěšnost a oceňovat to? Ne vždy je tedy výraz „úspěšný“ jasný a ne vždy jde úspěšnost vidět.

Svůj vztah a přístup k žákovi jsem již v podstatě popisoval v rámci první otázky. Byť to klidně někdy aji může někdy vypadat, žáka se snažím brát jako lidskou plnohodnotnou osobnost, jež je jakousi složitou biologickou, sociálně-kulturní i psychologicko-emociální individuální, zcela jedinečnou bytostí. Jestliže učitelství beru jako jakési své životní poslání, obnášelo by, aby bylo mou snahou tyto jedinečné bytosti rozvíjet nejlépe po všech stránkách osobnosti a zejména pak po těch stránkách osobností nejlépe všech jednotlivců, pro něž mají skutečně ty nejlepší dispozice. Žáka tedy vnímám především jako dítě základní školy. Jelikož chci být učitelem na 2. stupni a mám si právě představovat svůj přístup k žákům (či žákovi), z mé strany zatím cítím obrovské vnitřní odhodlání pojímat žáka kladně, opatrně, citlivě, ale i s jakousi pevností, rád bych byl i autoritou, i přesto bych velice ke každému žákovi chtěl zachovat dostatečnou patřičnou úctu, byť vzhledem k rozmanitosti lidské osobnosti vím, že jsou tato přání snad nemožná. Celkově k dětem jsem měl vždy kladný vztah, snad doteď možná i lepší vztah než k dospělým. Mívám i chvíle, kdy raději vyhledávám kontakt s dětmi než s dospělými. Zřejmě právě díky tomuto vztahu a přístupu k dětem jsem viděl snad téměř jednoznačnou volbu na mé životní dráze, že se pokusím být učitelem, nejlépe takovým, abych měl z toho především dobré pocity i na konci svého bytí.