Kriminalistika - SZZ

VLASTNÍ ZNALECKÉ IDENTIFIKAČNÍ ZKOUMÁNÍ

lze rozdělit do tří stadií

1. oddělené zkoumání, což znamená, že se každý ze zkoumaných objektů se posuzuje samostatně. Při tomto postupu je vhodné začít se zkoumáním stopy, identifikační znaky se analyzují především z hledisek stálosti a specifičnosti

2. porovnávací zkoumání – používá se několik způsobů porovnávání

   1. položení vedle sebe, pro které je typické bodování, tedy, že se na fotkách vyznačí shodné identifikační znaky a tyto se vynesou na okraj snímku

   2. spojení zobrazení, tedy, že jedno zobrazení přirozeně tvoří pokračování druhého, používá se zejména v mechanoskopii a balistice. K usnadnění se používá tzv. komparační projektor

   3. překrytí zobrazení, porovnání překrytím a shodné či rozdílné znaky se vyznačí, typické i pro superprojekci, tedy při identifikaci osoby

   4. geometrické srovnávání, které se provádí měřením různých vzdáleností

   5. skládání částí a to při prokazování zda předměty tvořili celek či nikoliv

3. vyhodnocení výsledků porovnání, což má za cíl posoudit, zda se identifikační znaky obou porovnávaných předmětů shodují či nikoliv, pokud ano, potom je nutné posoudit zda shodné znaky tvoří neopakovatelný soubor

Při nedovršené kriminalistické identifikaci není možné konstatovat individuální totožnost, jde pouze o konstatování shodné skupinové příslušnosti porovnávaných objektů znalcem

6. Kriminalistické metody identifikace osob podle vnějších znaků, jejich rozdělení, druhy popisů a jejich podstata.

Jedná se o portrétní identifikaci osob, která je historicky nejstarší metodou identifikace osob. Je to obor kriminalistické techniky, který se zabývá zkoumáním a popisováním vnějších znaků člověka s cílem jejich využití při pátrání po osobách a při zjišťování totožnosti neznámých osob a mrtvol.

Při této metodě jsou nejdůležitější tzv. zvláštní znamení jako tetování, bradavice, jizvy, piercing, mateřská znamínka. Důležité je také pohlížet na stálost daných znaků, např. barva očí nebo anatomické znaky spojené s kosterním systémem člověka, což jsou stálé znaky, naopak délka a barva vlasů, vousů, tvarování vousů, tělesná hmotnost jsou znaky relativně málo stálé

Znaky lze rozdělit na:

• anatomické, tedy znaky celkové stavby těla, hlavy, obličeje a jeho částí,

• funkční, tedy projevující se při pohybu svalů, jako třes, tiky, mimika, nebo pohybu různých orgánů, jako vznik a charakter hlasu, také znaky vzniklé na základě návyků jak jsou gestikulace, mimoděčné pohyby

• zvláštní znamení, které jsou nejlépe na viditelných částech těla (hlava, ruce, krk)

DRUHY POPISŮ

Jsou dva a to úřední popis a laický popis.

1. Úřední popis, který zpracovává úřední osoba, zpravidla kriminalistický technik. Má předepsanou formu a bývá na stanovených formulářích. Výhodou je, že si popisující subjekt může popisovaný objekt libovolně dlouho prohlížet, proto bývá tento popis detailní. Úřední popis se stává součástí kriminalistické evidence a bývá zpracováván výpočetní technikou. Nejčastěji obsahuje popis těchto vnějších znaků člověka:

   1. výška, hmotnost (malá informační hodnota – může se hodně měnit), celkový vzhled postavy (poměr mezi výškovými a šířkovými rozměry jednotlivých částí těla, relativně stálý znak),

   2. zdánlivé stáří (pokud člověk vypadá mladší nebo starší než je),

   3. tvar hlavy (zepředu), tvar lebky (z profilu, oba to jsou důležité znaky), obličej (tvar, barva, pihovatost, vrásky, tukové vrstvy apod., značně stálý znak), vlasy a vousy (barva, hojnost, tvar, anomálie – např. lysiny nebo jinobarevné ostrůvky), čelo (ve vztahu k proporcím obličeje), obočí (barva, hojnost, tvar, sklon), oči (barva, tvar oční štěrbiny), uši (tvar ušních boltců – po celý život neměnný, a poloha vůči hlavě), nos (velikost, sklon základny, příp. barva a vzhled jeho pokožky), ústa a rty (celkový vzhled a tvar), zuby (problematické, mnohdy nelze získat úplné informace o stavu chrupu),

   4. ruce a nohy (pouze nápadné znaky – deformace, srostlé prsty, různá délka končetin…),

   5. způsob chůze a držení těla (v případech různých anomálií – klátivá chůze, různě ohnutá záda apod.),

   6. způsob mluvy (také jen v případě různých odchylek – šišlání, koktání),

   7. znalost řeči (uvádí se vždy) no a nakonec

   8. zvláštní znamení.