římské právo otázky ke zkoušce

Druhy VP: (rozdíl byl v jejich právní ochraně)

a) kviritské=civilní vlastnictví

Kviritské vlastnictví je chráněno civilní vlastnickou žalobou=rei vindicatio(reivindikace). Jedná se o věcnou žalobu. Subjektem civilního vlastnictví mohl být jen římský občan. Kviritské VP mohlo být nabýváno jen formálními způsoby:mancipace, injurecesse, adjudikace, usucapio a nabytím ze zákona(asignace), převáděno jen mancipací a injurecessí.

b) bonitární=praetorské vlastnictví

Bonitární VP vzniklo až později s rozvojem obchodních vztahů s cizinci. Tyto vztahy zpočátku nebyly chráněny. Až později praetor Publicius vytvořil publiciánskou žalobu na ochranu bonitárního VP=actio Publiciana in rem. Jedná se o fiktivní žalobu, neboť kupec se stával vlastníkem až vydržením, proto soudce v procesu musel něco fingovat(nejčastěji uplynutí vydržecí lhůty=tempus). Praetorské vlastnictví charakterizuje vlastnické vztahy osob, které nejsou římskými občany, ale cizinci. Vlastnictví mohlo být převáděno nově i neformálními způsoby, nejvíce pak tradicí.

Otázka č.2 Ochrana vlastnictví

Vlastnictví bylo chráněno vlastnickými žalobami.

1) Rei vindicatio=reivindikace

Jedná se o žalobu na ochranu civilního=praetorského VP. Reivindikace byla nejsilnějším a nejúčinnějším prostředkem, který mohl vlastník uplatnit(např. byla-li mu věc odňata a vlastník byl zbaven možnosti vykonávat své vlastnické právo). V legisakčním stádiu soudního řízení musely právo prokazovat obě strany sporu. Od tohoto bylo upuštěno v následujícím stádiu soudního řízení(formulový, pak ještě následoval kogniční viz. ot. č. 29), kdy reivindikace byla jednostrannou žalobou nedržícího kviritského vlastníka, který musel svoje vlastnické právo dokázat(důkazní břemeno) a přesně určit předmět svého vlastnického práva, žalovaný(reus) nemusel nic dokazovat. Reivindikace je věcnou žalobou. Pokud žalobce(nedržící kviritský vlastník; actor) prokázal svoje právo(Ei incumbit probatio qui dicit, non qui negat.), musel odpůrce buď věc vydat, nebo zaplatit peněžní částku rovnající se hodnotě věci. Za Justiniána byl nárok na vydání věci exekučně vymahatelný. Rozlišovala se restituční povinnost u držitele v dobré víře(bonae fidei possessor) a ve zlé víře(malae fidei possessor). Držitel bonae fidei ručil za zhoršení věci nastalé jeho zaviněním až po litiskontestaci, zatímco držitel malae fidei ručil za zhoršení věci nastalé jeho vinou před začátkem procesu, poté i za náhodné zhoršení či zkázu. Žalovaný měl možnost náhrady nutných nákladů, které na věc vynaložil. Rozlišovaly se náklady nutné a náklady z rozmaru. Nároky nutné byly ty, jichž bylo třeba k údržbě či zachování věci. Náklady z rozmaru byly ty, kterých nebylo zapotřebí k údržbě či zachování věci.

2) Publiciánská žaloba=actio Publiciana in rem