římské právo otázky ke zkoušce

Mancipace je nejstarším formálním způsobem nabytí VP. Vyžaduje přítomnost: 5 svědků, libripens, nabyvatel a dosavadní vlastník(převodce). Svědky museli být dospělí římští občané se způsobilostí k právnímu jednání. Libripens=vážný, získal svůj název od svého povolání, neboť v ruce držel váhy a kus bronzu. Libripens musel znát slovní formule nutné k uskutečnění mancipace. Byl to vážený dospělý římský občan. K provedení mancipace musela být přítomna mancipační věc. Nabyvatel uchopil věc(u nemovitostí probíhala mancipace přímo na pozemku) a pronesl slovní formuli, v níž prohlašoval, že mu věc náleží jako kviritskému vlastníkovi a že mu byla prodána pomocí tohoto kovu(bronzu) a této železné váhy. Předmětem mancipace mohly být pouze mancipační věci, kterými byly dle Gaia pozemky na italské půdě(ne provinční), otroci, zvířata využívaná k práci a pozemkové služebnosti. Právní účinky nastávají okamžitě, nebyly vázány na žádnou podmínku(viz ot. č. 34). Nebylo také možné zastoupení(viz ot.č. 36). Mancipací získává nabyvatel kviritské vlastnictví. Mancipace byla později využívána i k převodu nemancipačních věcí.

Injurecesse sloužila k převodu mancipačních i nemancipačních věcí. Jedná se o formální převod VP. Vycházela z legisakčního procesu(viz ot.č. 29). Injurecesse se odehrávala před magistrátem, který musel být vždy přítomen. Nabyvatel uchopil věc a pronesl vindikační formuli. Ani v injurecessi nebylo možné uplatnit podmínku(condicio) a lhůtu(dies), taktéž nebylo možné zastoupení. Injurecesse nebyla tolik oblíbená jako mancipace kvůli přílišné formálnosti.

Tradice vychází z práva národů(ius gentium). Jedná se o neformální kauzální převod VP. Sloužila pro převod mancipačních i nemancipačních věcí. Pokud šlo o převod mancipačních věcí, vznikalo bonitární vlastnictví. Pokud se převáděly nemancipační věci, vzniklo kviritské vlastnictví. U tradice díky své neformálnosti bylo možné zastoupení, a proto její obliba stoupala. Tradice je předání věci z ruky do ruky. Typickou kauzou byla koupě-prodej, darování, zřízení věna, plnění dluhu.

Otázka č.6 Věcná práva k věci cizí

Věcná práva k věci cizí neboli iura in re aliena jsou práva, která dávají oprávněnému možnost působit na věc, která není předmětem jeho vlastnického práva. Jedná se o přímé(oprávněný působí na věc přímo, bez prostředníka) a výlučné(působí erga omnes=proti všem) oprávnění. Od vlastnictví se liší tím, že není všeobecné, protože se k věci může chovat jen ujednaným způsobem.

Věcná práva k věci cizí tvoří služebnosti.

Předmět služebnosti musí být vůči oprávněnému ze služebnosti věcí cizí=nikdo nemůže mít služebnost k vlastní věci(Nemini res sua servit). Pokud osoba vlastníka a oprávněného ze služebnosti splyne, služebnost zaniká. Vlastník nemá žádnou povinnost, nemusí nic konat, musí jen strpět omezení(pati), proto platí pravidlo, že služebnost nemůže záležet v konání-Servitus in faciendo consistere nequit. Služebnost vyjadřuje možnost oprávněného užívat cizí věc. Služebnost mohla mít i zakazující charakter(tzv. negativní služebnosti-např. zákaz stavby vysokých budov). Servitutibus civiliter utendum est=Služebnost se musí vykonávat slušně(t.j. s ohledem na držitele služebné věci). Servitus servitutis esse non potest=Služebnost k služebnosti není možná(ke služebnosti jako nesamostatnému předmětu práva nelze zřídit další služebnost). Služebnosti jsou chráněny věcnými žalobami.