Zápočet výpisky

Vlastnické vztahy osob, které nebyly římskými občany – cizinci, východiskem ochrany se staly mezistátní smlouvy, zásadní obrat činností cizineckého praetora

• Bonitární vlastnictví – vzniká z honorárního práva, tzv. praetorské vlastnictví (pozn. Název je novodobý, doporučila bych používat „bonitární“, římské právo v tomto spojení přímo o vlastnictví nemluvilo, používalo termíny „in bonis esse“ a „in bonis habere“, tedy něco jako náš obrat „mít majetek“), historicky se váže k rozvoji majetkových vztahů a k neformálním převodům vlastnického práva, problém nastal u mancipačních věcí, kde byla mancipace nezbytností kupec získává dle civilního práva jen držbu a kvirilským vlastníkem je stále převodce (tím pádem může svoji věc vindikovat zpět a kupec se kvirislkým vlastníkem může stát až vydržením)

preator podává proti převodci námitku prodané a tradované věci, ale to nabyvatele (kupce) nezabezpečuje proti třetím osobám

změna: praetorská publiciánská žaloba – nabyvatel může vymáhat věc, přestože vydržecí doba neuběhla a dle civilního práva není ještě vlastníkem, je koncipována jako fiktivní žaloba (předstírá se, že vydržecí doba proběhla)

• Rozdíly mezi kvirilským a bonitárním vlastnictvím jsou jen malé, nejvíce se projevují u manumisse otroka – otrok propuštěný kvirilským vlastníkem se stává římským občanem, otrok propuštěný bonitárním vlastníkem je v postavení latinů, poslední rozdíly pak odstranil Justinián, dále každý vlastnický vztah nesl název dominium

Kapitola druhá: Držba – possessio

• = faktická všeobecná moc nad věcí (hmotnou), na rozdíl od vlastnictví je panstvím faktickým, které musí splňovat dva požadavky:

  • Fyzické ovládání věci – corporalis possessio, tedy tělesné ovládání, může je zprostředkovat i jiná osoba

  • Vůle ovládat věc jako vlastní – animus possidendi, tedy vůle věřitele mít věc naprosto a úplně pro sebe, nakládat s ní jako s vlastní, je důležitější, než fyzické ovládání věci, je nezastupitelnou charakteristikou držby

• Vychází se ze dvou zdánlivě protichůdných východisek:

  • Přesvědčení, že faktický stav odpovídá stavu právnímu – držba je považována za projev vlastnického práva (držitelem je především vlastník)

Publicita převodů vlastnického práva – římské právo nezná žádné pozemkové knihy nebo jiné registry vlastnických práv v půdě

• Držba vystupuje jako svébytný jev – zvlášť pokud je jiným subjektem vlastník a jiným subjektem držitel věci, držba ale není samostatným právem, nýbrž pouhou skutečností, kterou se projevuje vlastnické právo

• Ochrana držby se opírá o to, že mezi faktickým a právním vztahem je většinou soulad (že držitelem je nejčastěji vlastník)

• Detence = stav fyzického působení na věc, které vykonává ten, kdo má sice věc u sebe, nikoli však pro sebe (ten, kdo na věc působí na základě obligačního vztahu mezi ním a držitelem), detentor má fyzické ovládání věci, nemá však a nemůže mít vůli působit na věc jako na vlastní, určitou vůli ale lze u detentora předpokládat

• věc fyzicky může ovládat i někdo jiný než držitel, zvlášť pokud má usufructus, za držitele je ale i v tomto případě potřeba považoval vlastníka

• Předmětem držby je jen věc, která může být předmětem vlastnického práva (pokud je předmětem věc složená, je předmětem jako celek, dokud spojení trvá, pokud je předmětem věc hromadná, musí být předměty jednotlivé její části nikoli věc hromadná jako celek nelze vlastnit stádo ovcí, musíte vlastnit každou ovci)

• Je nutné rozlišovat:

  • Držitel v dobré víře (vůli) – bonae fidei possessor nemusí být přesvědčen, že je vlastníkem věci, stačí, pokud je přesvědčen, že svou držbou nepůsobí jinému újmu

  • Držitel ve zlé vůli – malae fidei possessor je zloděj ale i nepoctivý nálezce