TP - Pražská scripta

•

může nastat stav, kdy formálně platná norma je nadále neúčinná (obsolentní) – odpadl-li předmět právní úpravy nebo se 
zásadně změnily okolnosti a normu již aplikovat nelze

•

intertemporalita – právní předpisy většinou obsahují intertemporální normu – ustanovení, vysvětlující jak řešit konflikt 
staré a nové normy („přechodná a závěrečná ustanovení“)

Problematika retroaktivity v právu

•

retroaktivita = zpětná účinnost, zpětná působnost právního předpisu resp. zpětná časová působnost právní normy

•

zásada lex retro non agit – „zákon nepůsobí nazpět“ (připisována Theodesiovi I.) – zpětná působnost by zasahovala do 
právní jistoty, narušovala ochranu nabytých práv (iura quaesita)

◦

běžné tak je, že právní norma upravuje jen právní vztahy, které vznikly po dni, kdy vstoupila v účinnost

◦

Pl. ÚS 21/96: „U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky 

108

přípustnosti, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její 
nepřípustnosti.“

•

zdůvodnění nepřípustnosti retroaktivity (Knapp): „Právní norma již ze své podstaty působí pro futuro. Působí na lidskou 
vůli a stanoví, co má být. Nemůže tedy stanovit, že něco být mělo (člověk svou vůlí nemůže ovlivnit minulost). Retroaktivní 
právní norma by vážně narušovala právní jistotu.“

•

pravá retroaktivita – účinnost zákona začne dříve, než jeho platnost = pro případy z minulosti se použije pozdějšího 
právního předpisu

◦

nová úprava změní právní následky, které podle práva nastaly již před dnem její platnosti

◦

možno pouze ve prospěch subjektivních práv a právního postavení subjektů, jichž se zákon týká