Zbytek otázek ze zpracovných

moc politickou nelze ztotžnit s mocí státní (státní moc regulována právem) = moc ve státě lze realizovat i bez práva

Faktory moci:

• primární - tělesná síla, chytrost, vrozené vlohy vládnout, silná vůle k moci

• sekundární - spočívají na sociální organizaci uvnitř společenské integrity, např. moc úředníka

Typy moci

• anonymní - vládne kolektiv jako celek

• institucionalizovaná - ztělesněná ve státních orgánech a institucích

• osobní

Právo a moc

• V právní vědě se definuje moc pomocí poukazu na to, že je založená na právu a že ochraňuje a realizuje právní normy.

• Moc je schopnost donutit někoho, aby se choval určitým způsobem, i když se tak chovat nechce (i sankce)

• V právu se uplatňuje dvojím způsobem:

  • moc přinutit adresáty práva, aby ho dodržovali, tzn. vynutitelnost zachování práva (právo bez možnosti donucení není realizovatelné)

  • moc tvořit právo, tj. stanovit obecně závazná pravidla chování

• V právním státu má právo naprostou prioritu a státní moc donucení a násilí jsou možné jen tehdy, jsou-li upraveny právem, jehož rámec nepřekračují.

• Taková moc je legitimní, jejíž organizace, funkce a osobní složení mocenských orgánů jsou schvalovány většinou občanů.

Autorita

• S vymezením kategorie moci úzce souvisí problematika autority

• Autorita je společenský vztah mezi osobami, z nichž jedny vykonávají reálný, převažující vliv nad druhými.

  • Přirozená - motivy podřízení jako dobrovolnost, úcta, uvědomělost.

  • Vynucená - strach z represe, použití násilí.

• Formy autority:

  • Charismatická - založená na uznání vynikajících vlastností vůdce

  • Tradiční - např. přiznávání legitimní moci dědičnému panovníkovi

  • Legální - založená na všeobecném právním řádu

Právo obyčejové, precedentní, zákonné (forma práva)

• Formou nerozumíme pouze formální označení dosaženého výsledku (vnější jevové stránky), ale i procedurální postup, který tento výsledek předchází

• Forma v užším smyslu: určitý výsledek činnosti

• Forma v širším smyslu: určitý postup, jehož výsledkem je pramen práva

• Dle způsobu vzniku a vyjádření rozlišujeme právo zákonné, precedentní a obyčejové

  • Právo obyčejové

    • Obyčej je pramenem práva za těchto předpokladů:

      • Usus longeus (dlouhotrvající faktické masové uskutečňování určitého chování) a opinio iuris (tomu odpovídající povědomí o jeho zachovávání a závaznosti)

      • Určitost obyčeje, tj. možnost konkrétně stanovit jeho obsah

      • Státní orgány musí aplikovat obyčejová pravidla a uplatňuje se státní donucení při jejich porušení

    • právo nepsané (právní obyčej) x obyčejové právo psané – soukromoprávní sepsání obyčejového práva, toto sepsání však nemění podstatu obyčejového práva, nedochází ke změně v právo zákonné