Ústavní žaloba

Na závěr by se ústavní žalobce chtěl ještě vyjádřit k případné výhradě svědomí, kterou zvažoval při formulaci své žaloby. Ústavně žalovaný se ujal svého úřadu slibem, který mu vytváří prostor pro aplikaci svého svědomí, a existují výklady práva, které výhradu svědomí v deliktním právu považují za exkulpační důvod, pokud je hodnotové východisko této výhrady slučitelné s právním řádem jako celkem. V daném případě nelze ovšem tuto úvahu smysluplně vést z jednoho prostého důvodu. Ústavně žalovaný téměř ve všech případech měl právní prostor, jak se svého postoje domáhat právní cestou. Pokud považuje mezinárodní smlouvy za odporující ústavnímu pořádku, mohl je předložit ústavnímu soudu k posouzení. Neučinil tak. Pokud nesouhlasil s rozsudky správních soudů, mohl předložit Ústavnímu soudu kompetenční spor. Neučinil tak. Pokud by považoval jednání Senátu za výslovně obstrukční, mohl se bránit v rámci kompetenčního sporu. Neučinil tak. Pokud považoval některá řízení za skutečně odporující právu na spravedlivý proces, mohl se ubírat cestou individuální milosti, která by zohlednila individuální rozměr celé kauzy. Neučinil tak. Důvody pro uznání výhrady svědomí tedy nepochybně v tomto případě dány nejsou.

Milan Štěch v. r.

předseda Senátu

Parlamentu České republiky

--- konec návrhu usnesení Senátu ---

1. Navrhovatel si je samozřejmě vědom toho, že soud o své funkci a významu ví, nicméně toto podání je určeno též ústavně žalovanému, v jehož případě tuto jistotu nemá, a případně i jeho obhajobě.↩