Ústavní žaloba

Zejména s ohledem na dobu prodlení považuje ústavní žalobce jednání ústavně žalovaného spočívající v odkládání ratifikace po delší dobu za natolik intenzivní, aby je žalobně vymezil jako velezrádné jednání spočívající v ohrožení demokratického řádu.

Ad A. až E.

Jakkoliv se ústavní žalobce vyjadřoval k materiálnímu znaku velezrádného jednání ve vztahu ke všem žalovaným jednáním, tak činí ještě souhrnnou poznámku k odpovědnosti ústavně žalovaného. Stíhání pro velezradu se může jevit jako analogický odpovědnostní vztah jako trestněprávní odpovědnost. Ústavní žalobce se domnívá, že toto deliktní jednání v sobě nese spíše prvky kárné odpovědnosti.

Jakkoliv lze poukazovat na to, že v řízení se použije trestní řád, tak použití procesní normy neimplikuje aplikaci hmotněprávních principů trestního práva. K tomu poukazuje ústavní žalobce mimo jiné i na skutečnost, že k v kárném řízení, které provádějí obecné soudy (Nejvyšší správní soud), se aplikuje trestní řád rovněž, aniž by to mělo vliv na řešení hmotněprávních otázek.

Dle ústavního žalobce tedy není na místě na souzený právní vztah aplikovat některé principy trestního práva, jako subsidiaritu trestního stíhání či hledání materiálního znaku. Jakkoliv je ústavní žalobce přesvědčen, že by ústavní žaloba uspěla i ve světle těchto principů, protože souhrn všech žalovaných jednání vytváří celek, jenž by neměl v právu obstát bez konstatování deliktní odpovědnosti, tak má za to, že by soud měl klást především důraz na účel řízení o velezradě, tedy na ochranu ústavněprávních vztahů a principů a neměl by rovněž rezignovat na potřebu vyjasnit tyto vztahy do budoucna.

Ve vztahu k případné subsidiaritě je pak třeba zdůraznit, že ústavní žalobce nemá ve většině žalovaných jednání nástroj, jak se domoci nápravy jiným pořadem práva. Pokud jiné subjekty tak nečiní nebo nemohou činit, neoslabuje to protiprávnost žalovaného jednání. Senát se cítí povinen využít svého oprávnění i v případě, že jiné subjekty nemají sílu se domáhat práva. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že pokud ústavně žalovaný nerespektuje soudní rozhodnutí, tak nelze vést rozumnou úvahu, že jiné soudní rozhodnutí by respektoval. Jakékoliv úvahy o subsidiaritě tedy nemají v tomto případě své opodstatnění.

Ústavní žalobce dodává, že zvažoval, zda nezahrnout do žalovaného jednání i jiná jednání prezidenta republiky, jež byla v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavně žalovaný například odmítl odvolat ministra, ačkoliv k tomu byl dle Ústavy povinen, dále opakovaně nepodepsal zákon, aniž by jej vrátil Parlamentu. V neposlední řadě nelze taktéž opomíjet odmítavý postoj k ratifikaci Lisabonské smlouvy. Výčet těchto jednání menší intenzity porušení ústavního pořádku dokládají, že ústavně žalovaný má k důslednému dodržování ústavních pravidel spíše rezervovaný postoj. Současně ústavní žalobce poukazuje na to, že jeho ústavní žaloba směřuje pouze proti zvlášť intenzivním zásahům do ústavních poměrů, přičemž méně závažné deliktní jednání naopak pomíjí.