Ústavní žaloba

Ústavní soud je konstruován tak, že k jeho řádné funkci se vyžaduje plné obsazení, přičemž každé jeho oslabení je citelným zásahem do jeho řádné funkce. V některých případech (ústavnost zákonů, překonání původního právního názoru a deliktní pravomoc) je dokonce snižování jeho členů citelným zásahem do poměrů daného kvóra, protože v těchto případech není kvórum pro přijetí kladného rozhodnutí dané poměrem, ale absolutním počtem hlasujících soudců. Snižování stavu soudců tak posouvá soud k nemožnosti rozhodování. V ostatních agendách pak soud naráží na to, že objem práce regulovaný zákonem, který zajišťuje i organizační návaznost odborného aparátu, rovněž nepočítá s rozložením obvyklého nápadu na snižující se počet soudců. Protahování délky řízení je pak jedním faktorů, které významně oslabují fakticky dopad soudem seznané spravedlnosti.

Pokud Ústava svěřuje jmenování soudců do rukou prezidenta republiky, plyne z této pravomoci povinnost o obsazení soudu řádně pečovat. Neexistuje pak právní důvod se domnívat, že tato povinnost zaniká se stoupající obtížností tak učinit.

Závažnost personálního oslabování soudu je pak zjevná i ze stupňující se dikce tiskových zpráv soudu, které jsou navrženy jako důkaz. V této souvislosti je vhodné poukázat na v nich zmíněnou historickou souvislost s meziválečným československým ústavním soudem, jehož funkčnost byla začasté paralyzována právě neobsazením, což do značné míry nejpíše předurčilo menší stabilitu ústavních poměrů, která se pak projevila na selhání kontrolních funkcí československého ústavního systému v době poválečné.

Ústavně žalovaný sice navrhl dva kandidáty, ale s jejich jmenováním nevyslovil ústavní žalobce souhlas. Navržení dvou kandidátů na pozadí skutečnosti, že nyní jsou neobsazena místa tři, se jeví ústavnímu žalobci nepochybně jako nedostatečná snaha o obsazení míst soudců Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že oba ústavní orgány se mají na osobách soudců shodnout. Ústavně žalovaný je tak povinen hledat právně přijatelným a politicky vhodným způsobem cestu, jak této shody dosáhnout. Dosavadní návrhy ovšem tento předpoklad nesplňují, ba dokonce lze vést úvahu, že se ideálu případné shody vzdalují více, než je obvyklé.

Ústavní žalobce zdůrazňuje, že ode dne, kdy vyjádřil nesouhlas s druhým navrženým kandidátem, což se stalo dne 25. dubna 2012 uplynulo téměř deset měsíců. Tuto dobu lze s ohledem na závažnost úkolu považovat nepochybně za právně neomluvitelnou nečinnost. Ke shodě mezi prezidentem republiky a Senátem nemusí samozřejmě dojít, protože povinnost shody právně vzato neexistuje, ale lze dovodit existenci povinnosti vyvinout relevantní úsilí, které nepochybně vynaloženo nebylo, ba dokonce dosažená míra úsilí se jí výrazně vzdaluje.