Ústavní žaloba

Toto formálně nepochybně protiprávní jednání lze podřadit pod jednání proti demokratickému řádu, protože je podstatou demokratického řádu, že občané se svobodně ucházejí o veřejné funkce za předem daných podmínek a obsazují je bez prvků svévole, stejně jako je v demokratickém státě běžné, že toto právo, stejně jako práva procesní, jsou pod ochranou soudní moci. Pokud ústavně žalovaný vahou své moci tyto principy flagrantně popřel a činil tak téměř pět let a vytvářel tak enklávu bezpráví, kterou po celou dobu porušoval práva jednoho občana, jenž nechtěl nic jiného než prosazovat spravedlnost pro sebe i pro jiné, tak se ústavně žalovaný dopustil nepochybně dostatečně intenzivního jednání a zneužití své moci, aby bylo shledáno velezradou.

Ad E.

Toto jednání je podobné jednání popsanému sub A. Ústavní žalobce se tak omezí na odůvodnění odlišností tohoto jednání. V tomto případě nakonec na rozdíl od jednání sub A. k ratifikaci smlouvy došlo, čímž je nepochybně oslaben rozměr protiprávnosti přičítanému jednání. Lze samozřejmě uvažovat o analogické aplikaci účinné lítosti, popřípadě o promlčení hmotněprávního odpovědnostního vztahu.

Dle ústavního žalobce ovšem délka prodlení v ratifikace mezinárodní smlouvy ústavně žalovaným, která byla téměř čtyři roky, a to za situace, kdy nejpozději od listopadu 2009 bylo ústavně žalovanému nepochybně známo, že ratifikace je jeho povinností, zakládá natolik intenzivní protiprávní jednání, že samotnou ratifikací odpovědnostní vztah nezaniká.

Co se týče případného promlčení, tak k tomu ústavní žalobce dodává, že za necelý rok od skončení protiprávního stavu nemůže podle jeho názoru odpovědnostní vztah zaniknout. Ústavní právo nestanoví v případě velezrady promlčecí lhůtu a samotná délka trvání mandátu svědčí spíše pro závěr, že po dobu jeho trvání k promlčení nedochází, protože taková úvaha nemá oporu v platném právu ani v ústavních principech. Naopak cílem řízení o velezradě je především ochrana ústavnosti a demokratického řádu, pokud jsou ohroženy prezidentem republiky.

Dle ústavního žalobce nelze na právní vztah aplikovat ryze principy trestního práva, protože primárním a dominantním prvkem řízení o velezradě není otázka zásahu do práv ústavně žalovaného. Pokud by byl shledán vinným, tak nedochází k zásadnímu zásahu do jeho práv, protože se ocitá v postavení běžného občana, který není nadále nijak omezen na svých právech.

Nelze taktéž odhlížet od skutečnosti, že ústavní žalobce je politickým orgánem, který nemá výslovně stanovenou povinnost stíhat každé jednání, jak je tomu například v případě orgánů činných v trestním řízení, ale toto stíhání podléhá i hodnocení, zda určité jednání prezidenta skutečně naplňuje nebo nenaplňuje podstatu ústavního deliktu. S ohledem na množství členů kolektivního orgánu, kterým ústavní žalobce je (tedy 81)má vedení takových určitou dynamiku. Jako legitimní se pak jeví i úvaha, že se ústavní žalobce odhodlá k žalobnímu kroku až v okamžiku, kdy dojde k určité kumulaci velezrádných kroků a situace se stane neudržitelnou. Ve světle legitimity takového postupu pak v tomto případě nemají úvahy o zániku trestnosti své opodstatnění.