Ústavní žaloba

Vedle formálního porušení Ústavou předpokládané povinnosti je toto jednání zvlášť závažné, protože je hrubým znevážením funkce všech ostatních ústavních orgánů státu, stejně jako poškozením dobrého jména státu v mezinárodních vztazích. Česká republika dozajista nemá povinnost nic ratifikovat, ale má povinnost takové rozhodnutí sdělit jasně, v krátké době a předvídatelným způsobem. Postup ústavně žalovaného tak komplikuje mezinárodněprávní vztahy založené na dobré víře a do značné míry devalvuje význam České republiky ve vnějších vztazích.

Z hlediska dikce skutkové podstaty velezrady lze pak uvažovat i o zásahu do svrchovanosti České republiky. Je svrchovaným rozhodnutím státu, které mezinárodní smlouvy uzavře a které nikoliv. Výlučným nositelem svrchovanosti není žádný orgán (pouze lid), nicméně pokud je podle Ústavou předpokládaných pravidel přijato všemi relevantními orgány (delegující prezident, vláda, obě komory Parlamentu) za vědomého nevyužití přezkumu ze strany dalšího relevantního orgánu (Ústavní soud) přijato rozhodnutí, které disponuje s touto svrchovaností a naplňuje ji, je jednání ústavně žalovaného, které takové svrchované dispozici brání, jednáním směřujícím proti svrchovanosti republiky.

Intenzita takového jednání pak dle ústavního žalobce naplňuje i materiální znak velezrady, tedy určitou relevanci a závažnost ve světle ústavního práva. Funkce státu by v obecné rovině byla znemožněna, pokud by prezident republiky mohl zcela svévolně bránit složitým procesům, ať už procesům relevantním ve vnitrostátních vztazích, popřípadě v mezinárodních nebo integračních vztazích, a to způsobem, který je nepředvídatelný (na konci složité a zdárné procedury), neodůvodněný a do značné míry i urážlivý.

Z hlediska skutkové podstaty velezrady pak naplňuje takové jednání nepochybně znak jednání proti demokratickému řádu, protože ústavně žalovaný brání projevu této demokraticky nalezené vůle způsobem Ústavou předvídaným.

Ad B.

Jednou z povinností prezidenta republiky je obsazování uvolněných míst soudců Ústavního soudu. Ústavní soud je orgán, který je pro fungování státu nezbytný a to z mnoha hledisek. Vedle toho, že zaručuje ochranu základních práva a svobod všech osob v jeho jurisdikci, přičemž tato jeho role je subsidiární ve vztahu k funkci soustavy obecných soudů, tak naplňuje i řadu primárních funkcí, které jsou nezbytné z hlediska řádné funkce státu nezbytné.

Jde především o kontrolu ústavnosti zákonodárné činnosti parlamentu, která je významným korektivem vztahů mezi politickou (názorovou) většinou a menšinou a dává těmto vztahů jasné mantinely ústavnosti1. Počet plenárních řízení, která se týkají ústavnosti přijatých zákonů, je toho dokladem. Kromě této pravomoci má ještě pravomoc posuzovat preventivně soulad mezinárodních smluv s ústavním pořádkem, rozhodovat kompetenční spory a v neposlední řadě vykonávat deliktní pravomoc nad prezidentem republiky.