Ústavní žaloba

Takto vymezenými jednáními se dle Senátu opakovaně prezident republiky dopustil jednání směřujícího proti svrchovanosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Senát proto navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že se prezident republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc. jednáním vymezeným pod shora uvedenými body A. až E. dopustil velezrady a ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt, jakož i nárok na prezidentský plat a další požitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního předpisu.

Senát svůj návrh odůvodňuje následně:

Dne 7. března 2008 složil prof. Ing. Václav Klaus, CSc. (dále též prezident republiky nebo ústavně žalovaný), před oběma komorami Parlamentu České republiky Ústavou předepsaný slib tohoto znění: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“. Složením tohoto slibu se ujal úřadu prezidenta republiky. Ke dni podání této ústavní žaloby mandát prezidenta republiky trvá.

Senát Parlamentu České republiky (dále též ústavní žalobce) má za to, že prezident republiky se po dobu výkonu svého úřadu dopustil celkem pěti jednání, která považuje za protiprávní a to takovou měrou, že jsou každé z nich samostatně jednáním, které je velezradou, tak jak ji definuje ust. § 96 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: „… jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“. Skutečnost, že se dle ústavního žalobce dopustil ústavně žalovaný celkem pěti jednání, pak prohlubuje dle názoru ústavního žalobce závažnost těchto skutků.

Z těchto důvodů podává ústavní žalobce tuto ústavní žalobu, přičemž jednotlivé skutkové body vymezené shora dále odůvodňuje, před tím ovšem vyjádří ústavní žalobce svůj obecný náhled na postavení prezidenta republiky a jeho odpovědnost v kontextu ústavního pořádku České republiky.

Prezident republiky je veřejnou funkcí jako každá jiná veřejná funkce a právní poměry a souvislosti spjaté s touto funkcí se řídí týmiž principy jako všechny veřejné funkce ve státě obecně. Česká republika je svým státním zřízením republikou, což plyne z jejího názvu stejně jako z vyznění ústavního pořádku a v intencích republikánského zřízení a ústavního státu je rovněž vykládán čl. 1 Ústavy, který je patrně nejobecnější normou, jež je referenčním rámcem celého ústavního pořádku. Z uvedeného pak plyne, že v kontextu ústavního pořádku jsou některé principy nepřekročitelné a výklad práva nemůže tíhnout k nerepublikánským právním konceptům. Ústavní žalobce nijak nezpochybňuje legitimitu konstitučních nebo parlamentních monarchií, vychází pouze z předpokladu, že Česká republika jí není.