Ústavní žaloba

Funkce prezidenta republiky, jež je textem Ústavy označována důsledně jako úřad, tedy dočasně propůjčené funkční postavení spjaté s některými pravomocemi, nadané určitými úkoly a poměřované určitou odpovědností, nemůže být spjata s takovými výsadami, které by popíraly principy výkonu jakékoliv funkce ve státě ovládaném republikánskou formou vlády. Smyslem úřadu je, jak už plyne ze slovního obsahu tohoto pojmu, dávat věcem předvídatelný řád a řídit záležitosti s předem daným cílem.

Ústavnímu žalobci je známo, že Ústava samotná konstatuje, že prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Stejně tak mu je známo, že Ústava zakazuje stíhání prezidenta s výjimkou stíhání pro velezradu, přičemž právní možnost stíhání pro velezradu je třeba vnímat tak, že je ve vztahu ke všem ostatním ustanovením speciální. Dle ústavního žalobce tak uvedená ustanovení nemají hmotněprávní význam ve vztahu k úřadu prezidenta republiky, ale pouze význam procedurální.

Jestliže Ústava současně s konstatováním absence odpovědnosti výslovně přičítá prezidentovi republiky nemálo úkolů spjatých s fungováním státu, neměl Ústavodárce rozhodně v úmyslu vytvořit pravidlo, že prezident republiky není těmito pravidly vázán, ale pouze pravidlo, že existuje pouze jeden jediný způsob, jakým za jejich dodržování nese právní odpovědnost. Tento způsob pak vymezil v ustanovení čl. 65 Ústavy, přičemž prezident republiky v rámci tohoto procesního nástroje nese odpovědnost za věcný výkon své funkce, tak jak je ústavním pořádkem vymezen.

Ve státě ovládaném republikánskou formou vlády je pak přípustná určitá redukce odpovědnosti (například v rámci trestní justice), pokud je tato redukce nahrazena jiným odpovědnostním vztahem, ať už právním nebo politickým. Ústavodárce v případě prezidenta republiky tak učinil svěřením žalobní funkce do rukou kolektivního orgánu, jenž má sice politickou povahu, ale jeho složení se mění průběžně, vykazuje vyšší míru stálosti a není spjat s výkonnou mocí tak intenzivně jako jiné zastupitelské sbory. Pravomoc soudní pak svěřil Ústavnímu soudu, jenž je unikátním soudním tělesem majícím největší předpoklady posoudit odpovědnost za protiprávní jednání.

Jestliže míra prezidentské indemnity a imunity nemá v kontextu ústavního pořádku obdoby, stejně jako ústavně definovaná absence politické odpovědnosti vůči jiným ústavním orgánům jako například vůči Parlamentu či obecným soudům a veřejné žalobě, tak je třeba obsah odpovědnosti nalézané v rámci specifické odpovědností procedury vykládat tak, aby soustava ústavních orgánů byla jako celek schopna regulovat případné excesy v úřadu prezidenta republiky a aby zabránila takovému jednání, které by ohrožovalo obecnou správu veřejných záležitostí v duchu demokratických principů v rámci Ústavou předvídané dělby moci.