Ústavní žaloba

Pro výkon veřejné moci pak platí obecně, že hranice tohoto výkonu by měly být, pokud se týkají subjektivních práv občanů, vykládány restriktivně a pokud se týkají vztahů k jiným orgánům veřejné moci, tak s ohledem na účel tohoto vztahu a princip dělby moci.

Ve světle těchto nepochybně existujících hmotněprávních pravidel by pak měla být posouzena ústavně žalovaná jednání.

Ad A.

Prezident republiky podle ústavy sjednává a ratifikuje, mezinárodní smlouvy a zastupuje stát navenek. Jakkoliv jeho role v kontextu ústavního pořádku mohla být donedávna vnímána nejasně, tak ji vyjasnil poměrně nepochybně Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 29/09.

Ústavní soud v řízení vyšel z předpokladu, že už samotným podpisem smlouvy stát na sebe bere závazek projednat ratifikaci bez zbytečného odkladu a dostatečně brzy dát najevo, zda smluvní závazek bude nebo nebude ratifikován. V rovině národního práva pak předmětná smlouva, kterou ústavně žalovaný výslovně odmítl ratifikovat, je pak smlouvou, která prochází složitějším procesem nalézání právního a politického konsensu. Jedná se o smlouvu, která musí být přijata kvalifikovanou ústavní většinou oběma komorami Parlamentu. V průběhu ratifikace pak každá z komor, její relevantní názorová menšina nebo prezident republiky mohou předložit věc Ústavnímu soudu, který posoudí její slučitelnost s ústavním pořádkem.

Proces ratifikace obsahuje dostatek pojistek, z nichž jednu má v rukách sám ústavně žalovaný (a to i nyní), které zajistí, aby byla kvalifikovaně posouzena otázka slučitelnosti s ústavním pořádkem. Ze soudní praxe (řízení vedená pod Pl. ÚS 19/08 a Pl. ÚS 29/09) je pak zjevné, že mohou být využity různými subjekty opakovaně. Ústavně žalovaný ovšem tyto nástroje nijak nevyužil a ani politicky neusiloval, aby je využil někdo jiný. V jakékoliv argumentaci ústavně žalovaného pak nelze nalézt jakoukoliv stopu po ústavněprávních argumentech nepřijatelnosti příslušné mezinárodní smlouvy.

Nesouhlas s mezinárodní smlouvou nemusí být nutně pouze právní a může mít ryze politický rozměr. Je pak otázkou do jaké míry může prezident republiky zohlednit svůj politický názor ve svém jednání tak, aby to bylo ústavně konformní. Ústava dává prezidentovi právo účastnit se jednání vlády, která je orgánem, jenž zaujímá základní stanovisko, jež je východiskem pro jednání jejího člena v Evropské radě. Jednání vlády se může prezident republiky účastnit a může dokonce vládu požádat, aby stát na jednání zastupoval on sám. Nestalo se tak.

V procesu ratifikace musí být žádost o ratifikaci předložena vládou oběma komorám Parlamentu, přičemž i tohoto jednání se může prezident republiky účastnit a může vládu silou svých argumentů a neformální autority přesvědčovat, aby se rozhodla ratifikační proces nezahajovat a tento postoj oznámit příslušnému smluvnímu partnerovi, v tomto případě Evropské unii. Nestalo se tak.