Ústavní žaloba

V průběhu projednávání oběma komorami Parlamentu, které projednávají návrh ve dvou čteních, se může prezident účastnit tohoto jednání, požádat o slovo a věcně argumentovat v neprospěch ratifikace nebo ve prospěch předložení otázky souladu s ústavním pořádkem Ústavnímu soudu. Totéž pak může učinit na výborech obou komor Parlamentu. Nestalo se tak.

Prezident nevyužil svého formálního práva vyvolat právní posouzení slučitelnosti s ústavním pořádkem a nevyužil ani jeden nástroj ze širokého katalogu oprávnění, jak se podílet na věcné diskusi nad obsahem smluvního dokumentu, popřípadě na diskusi nad jeho přijetím. Jde o mezinárodní smlouvu, která mění primární právo Evropské unie, a dokument, který je výsledkem projednávání na mnoha úrovních odborných, ekonomických, právních i politických. Ústavně žalovaný měl z ústavních činitelů nejširší možnosti jak se na formulaci obsahu a diskusi o přijetí podílet, ale tato svá práva nevyužil. Namísto toho v okamžiku, kdy měl „povinnost bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně prezidentem republiky nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor, zejména jde-li o mezinárodní smlouvy podle čl. 10a Ústavy schvalované kvalifikovanou ústavní většinou poslanců a senátorů“ (citováno dle nálezu Pl. ÚS 29/09:116), tak svou povinnost nesplnil a výsledek tohoto složitého politického a právního konsensu označil jedním slovem za zrůdnost.

Pokud Ústava stanoví, že prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, tak je zjevné, že při sjednávání má prostor pro určité vyjednávání, nicméně při ratifikaci je svým předchozím postojem nebo skutečností, že tuto kompetenci delegoval, vázán a nemá prostor neratifikovat. Příslušná normativní věta tak je vyjádřením povinnosti, jak ostatně vyložil i Ústavní soud. Jednání ústavně žalovaného je zjevně v rozporu s Ústavou mimo jiné i proto, že prezident republiky, který je oprávněn vrátit parlamentu přijatý zákon, není oprávněn tak učinit ve vztahu k zákonu ústavnímu. Mezinárodní smlouvy jsou rovněž normativním aktem a není důvod, aby pro jejich přijímání platily zásadně odlišné principy.

V daném případě jde o mezinárodní smlouvu, která vedle ústavní většiny obou komor vyžaduje logicky i souhlas vlády a předchozí delegaci sjednávácí pravomoci prezidenta republiky na člena vlády. Její projednání tak zaručuje významně vyšší míru politického a právního konsensu, než přijetí ústavního zákona. Jeví se tedy nelogické, aby prezident republiky disponoval právem veta ve vztahu k mezinárodním smlouvám, pokud to není výslovně stanoveno. To platí o to více na pozadí skutečnosti, že povinnost podepisovat přijaté zákony je z hlediska dikce samostatnou povinnosti nesouvisející s právem tyto zákony vracet. Ve vztahu k mezinárodním smlouvám a ústavním zákonům, které je povinen podepisovat či ratifikovat takové oprávnění neexistuje.